Hospodářské noviny přinesly ve svém vydání z 27. 5. 2008 stať senátora Pitharta na téma radaru. Pan senátor se pozastavuje nad údajným „spěchem“ při podepisování smlouvy, tvrdí dále, že radar není záležitostí, kde by bylo možné s Američany něco „vykšeftovat“ a nakonec se vyznává z toho, že nevěří prezidentu Bushovi, který lhal o Iráku (tj. o jeho zbrojním programu za Husajnova režimu) a má na svých rukách krev statisíců Iráčanů. Proto bychom měli s podpisem smlouvy o umístění radaru na našem území počkat až na novou administrativu. K dobru lze snad panu senátorovi připsat to, že nesdílí levicí šířenou poplašnou propagandu o radaru a že z článku vyplývá, alespoň tak, jak jsem ho pochopil já, že jeho umístění v Česku schvaluje.

Nedůvěru k prezidentu Bushovi však senátor Pithart sdílí s českými komunisty, pro které je Amerika stále nebo již zase synonymem kapitalistického ďábla. Přesto si dovolím s kritikou Bushe motivovanou iráckým tažením americké armády s panem Pithartem zásadně polemizovat.

Prezident Bush je již téměř u konce svého druhého mandátu a v USA dnes již každého jistě zajímá víc to, kdo přijde po něm. Irácké tažení, které započal, vedlo k rychlému pádu Husajnova režimu, k zadržení Husajna, který byl později iráckým tribunálem odsouzen k trestu smrti za zločiny, kterých se dopustil vůči vlastnímu iráckému obyvatelstvu. Svržení tyrana bylo ostatně většinou Iráčanů přijato pozitivně a jeho smrt byla dokonce na ulicích oslavována. Pokud jde o to, že „záminkou“ k iráckému tažení byly desinformace o vývoji zbraní hromadného ničení v Husajnově Iráku (což bylo později přiznáno i CIA), legitimitu by americkému tažení v Iráku nepřiznala světová levice ani v případě, že by tyto zbraně byly v Iráku skutečně nalezeny. Levice vždy preferuje zobrazování USA, pověstného „strýčka Sama“, s velkou dávkou ironie až nenávisti. Přitom je v současnosti zřejmé, že se americkému vojsku podařilo v posledním období utlumit činnost teroristické organizace Al-kájdy na území Iráku. Právě atentáty proti civilistům jsou bezesporu hlavní příčinou tisíců mrtvých na irácké straně. Pithart v záležitosti kritiky prezidenta Bushe jako člověka, odpovědného za irácké mrtvé, střílí vedle. Bush se stal vůdcem obrany euroatlantické civilizace vůči barbarským teroristickým útokům proti USA i Evropě. To, že armáda USA vede válku s teroristy na území, které oni považují za své dominium, je pro světový mír mnohem lepší variantou, než kdyby se teroristé mohli účastnit dalších svých podniků v Evropě nebo v USA.

Jestliže se ještě před rokem zdálo, že v USA dojde k jasné porážce republikánského kandidáta v nadcházejících volbách, vývoj primárek v demokratické straně ukázal, že je tato strana rozpolcena a pravděpodobně si jako svého kandidáta vybere Obamu. Šance Obamy na vítězství nad kandidátem republikánů McCainem již zdaleka nejsou tak jasné. Republikáni, na rozdíl od demokratů, mají stále ještě v rukách výkonnou moc a prezident Bush může McCaina podpořit rozhodnutími v oblasti injekcí do americké ekonomiky. McCain se již několik týdnů může věnovat práci na své kandidatuře, zatímco Obama ještě stále nemá jistotu, že se stane kandidátem demokratů. Proto hodnotím šance republikánů na opětovné dobytí Bílého domu jako dobré a mnohem lepší, než se ještě před rokem zdálo.

To, na co implicitně naráží senátor Pithart, a totiž to, že nová administrativa po volbách v USA může změnit svůj názor na protiraketovou obranu a na umístění amerického radaru v Brdech, se tak jeví jako více vzdálené než před rokem. Jsem navíc i toho názoru, že Amerika si svého nového prezidenta v podobě Obamy nezvolí. Vyhlídky republikána McCaina jsou nezanedbatelně lepší než dříve a sen barevných Američanů o tom, že budou mít svého prvního černošského prezidenta, zůstane pravděpodobně nerealizován.

Ať už jsou důvody odkladu česko-americké smlouvy jakékoliv, ať jsou v pozadí i možné neshody při jednáních USA s Polskem, obranná politika USA se pod McCainem , vojákem , zcela jistě neotočí k protiraketovému systému zády. Je naopak velmi smutné, že politik Pithart, sedící tak dlouho ve vrcholové politice, váže souhlas s umístěním obranného systému na našem území na to, jestli muž, který dnes vykonává úřad prezidenta USA, má jeho důvěru či ne. Protiraketová obrana je přeci v prvé řadě jasným obranným prvkem, který má ochránit státy euroatlantické aliance před možnými potencionálními útočníky ze států, které vůči naší civilizaci vykazují zřetelnou agresivní politiku. Je to systém podporující naši bezpečnost a jeho vývoj bude zcela jistě pokračovat i nadále, ať už bude prezidentem USA kdokoliv.

Proto má podpis smlouvy o radaru za Bushe nebo McCaina stejnou váhu. A kritici radaru nebudou radar milovat proto, že už v Bílém domě sedí někdo jiný. Protiraketová obrana, jako projekt na dlouhé období, by proto měla být záležitostí racionálních úvah a nikoliv řečnických cvičení o lásce či nenávisti.