Pan Paroubek, pokud použil toto slovo, zřejmě nezná význam slova ‚lobbovat‘. Lobbovat mohou různé zájmové skupiny u poslanců, ale poslanec z definice pojmu lobbovat nemůže. Poslanec je zvolen k tomu, aby předkládal v souladu s Ústavou politické návrhy.

V roce 2000 byl americký president Clinton rozhodnut vybudovat protiraketovou obranu pouze pro území USA, jinak řečeno: z hlediska balistických rizik, chtěl hodit Evropu přes palubu. Od doby, kdy byl systém spuštěn a chrání území USA, je Evropa mnohem víc ohrožená: případný útočník ví, že nemá smysl střílet na USA, že evropské země jsou mnohem zranitelnější. A také dostupnější. A Praha je snadnější cíl než Brusel nebo Paříž.

Některé evropské státy NATO tehdy kritizovaly Clintonův záměr a požadovaly, aby USA vývoj obranného systému zastavily. Bylo však jasné, že Američany nezastaví. Některé prozíravější státy již tehdy za zády Evropské unie intenzivně spolufinancovaly vývoj protiraketové obrany (a dodnes efektivně spolupracují). Smyslem mého politického návrhu v roce 2000 bylo vrátit Evropu do společného bezpečnostního prostoru NATO. Česká republika nemohla nabídnout vědecké ani finanční kapacity, ale podle mých výpočtů mohla nabídnout ideální prostor pro radar, který by zajistil v příštích desetiletích bezpečnost celé Evropy. Na rozdíl od ideologů antiamerikanismu, kteří chtěli Američanům zakazovat, a na rozdíl od amerických i evropských izolacionistů, kteří si přejí narušení atlantických vztahů, jsem navrhoval řešit balistickou bezpečnost Evropy společně. Při výpočtu umístění radaru jsem vycházel z materiálů uveřejněných NATO, z několika odborných publikací a z celosvětové rešerše, kterou jsem si nechal zpracovat. Není pravda, že by Američané chtěli v roce 2000 umístit radar u nás, ale naopak navrhoval jsem požádat o umístění radaru u nás navzdory americké představě, že se o Evropu nemusí starat.

Bezpečnostní rizika byla již tehdy nesporná, od té doby jen vzrostla a dále porostou. Jen ten, kdo nepochopil principy budování obrany, se může ptát, proti komu je obranný systém namířen. Obranný systém na nikoho nemíří. Počítá se situací řekněme za dvacet či třicet let. Mnohé státy se mezi tím rozpadnou nebo se přejmenují, proto nemusíme dnes na nikoho ukazovat. Rizika však stále porostou. Ten, kdo odmítá řešit evidentní bezpečnostní riziko naší země a společně s riziky našich sousedů, na sebe musí vzít plnou odpovědnost a poskytnout garance, že v příštích desetiletích se nedostanou zakázané technologie (raketové nosiče a hlavice) do nezodpovědných rukou.

Mezinárodní regulační mechanismy omezující obchod s nebezpečnými technologiemi a se zneužitelnými materiály nejsou spolehlivé. Zakázané technologie se rok od roku šíří a některé komponenty, za studené války pod přísnou vojenskou kontrolou, se nyní vyrábějí sériově. Počítače, které měli dříve k dispozici jen vojenští stratégové, mají nyní na stole všichni, kdo chtějí. Pravděpodobnost, že se nebezpečné technologie dostanou do nepovolaných rukou, roste exponenciálně v čase. Když pan Paroubek tvrdí, že nám v příštích třiceti letech (to je předpokládaná životnost systému) nehrozí žádné balistické nebezpečí, bere na sebe odpovědnost, která přesahuje nejen jeho myslitelnou politickou kariéru, ale i jeho očekávatelnou životní dráhu.

Proti tvrzení pana Paroubka zmiňuje rizika balistického útoku i Vojenská strategie ČR, která vznikla ve vládní dílně ČSSD a nikdo ji tehdy s ODS nekonzultoval: ve střednědobé perspektivě 10-15 let nám hrozí údery řízenými střelami středního a dalekého dosahu. Podobně konstatuje Evropská bezpečnostní strategie z 12. 12. 2003: „Šíření zbraní hromadného ničení je potenciálně největší riziko pro naši bezpečnost. … Vstupujeme do nebezpečného období, v němž vzrůstá možnost závodů ve zbrojení ZHN zejména na Blízkém východě. … Šíření raketové technologie přidává další prvek nestability a může uvést Evropu do rostoucího ohrožení. V nejděsivějším scénáři se ke zbraním hromadného ničení dostane teroristická skupina, takže malá skupinka může způsobit škody takových rozměrů, které byly dříve možné jen pro státy a armády.“ Podobné analýzy najdeme i v textech NATO. Pan Paroubek, když tvrdí, že nám nic nehrozí, si myslí, že je chytřejší než celá Evropa a NATO dohromady. Ale asi není. Je pravděpodobné, že všechna ostatní bezpečnostní rizika budou zanedlouho zanedbatelná ve srovnání s dramaticky rostoucím balistickým ohrožením.

Můj dopis z roku 2000, kterým jsem se oficielně obrátil na naše ústavní činitele s politickým návrhem, nevycházel z iniciativy USA. Naopak – směřoval proti tehdejší americké politice. Protože jsem posílení naší bezpečnosti radarovou základnou sám vymyslel, nemohl jsem za nikoho lobbovat. Američanům trvalo tři roky, než si ověřili správnost výpočtů vedoucích k umístění radaru u nás a než celou věc politicky uchopili. Na to navázaly jednáním s USA vlády ČSSD.

Pokud pan Paroubek opakovaně tvrdí, že o problematice radaru nic nevěděl až do voleb v roce 2006, buďto lže, nebo dává najevo, že je politický diletant a neseznámil se s návrhem, který ČSSD v roce 2000 dostala a měla se jím zabývat, a že nevěděl, co jeho vláda a vlády jeho stranických předchůdců dělaly. Premiér, který neví, co dělá vláda, je politický diletant.

14. března 2008