Neutralita. To je to, čeho se protiradaroví aktivisté seskupení kolem Jana Tamáše dožadují. Jsou přesvědčeni, že zbudování základny Spojených států na území ČR nás připraví o schopnost autonomně působit ve světovém dění a za žádných okolností se nepodřizovat diktátu velmocí. Vzhledem k tomu, že podporu Tamášově iniciativě vyslovují kruhy radikální levice, islámští fundamentalisté a cizí není ani fašistické pravici, dá se neutralita „tamášovců“ dešifrovat jako přilnutí ke kterékoli velmoci, jen ne k té za Atlantikem. I když to také není zdaleka správné, neboť latino-bolševické kvarteto Kuba, Venezuela, Bolívie a Nikaragua se nachází zrovna tam a vzdoruje „roztahovačnému kapitalismu z USA“.

Pro teatrální pacifisty je nenávist ke Spojeným státům jedenáctým přikázáním desatera. V tom tahají s pohrobky Lenina, Che Guevary, Chomejního a spol. za tentýž (kéž by kratší!) konec provazu. Na jejich výstupech se živí jako tajně vyšlechtěná vysoce inteligentní odrůda plevele parlamentní politici, toho času v opozici, kteří na revoluční obrat po příchodu do vládních lavic zapomenou, poklepají si s novými nájemníky Bílého domu po ramenou a věrné stoupence učení mesiáše Tamáše odklidí do muzea voskových figurín jako úsměvnou vzpomínku na pár užitečných mamlasů.

Protiradarové hnutí vstoupilo s velký aplausem do politického ringu. V něm ale nade vši pochybnost nerozhodují záblesky fotoaparátů a záběry kamer, nýbrž perfektně mířený úder, výdrž a lstivé přechytračení soupeře. Tím vším disponuje jen léty nesmlouvavých nakládaček zocelený borec. Někým takovým Tamáš ani žádný z jeho nejbližších „spolubojovníků“ dozajista není. Proto by antiradaristé měli pomýšlet spíš na trýznivý pád než stupně vítězů. A plácání o tom, jak se zde žije nedemokraticky, jim ztracený úspěch nevrátí.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského