Prvním je zahraniční politika. Obamova vláda se rozhodla implicitně ustoupit tlaku Ruska v naději, že tandem Putin-Medveděv tento krok ocení a bude spolupracovat tam, kde se jejich zájmy setkají. Obama doufá, že Rusko pomůže s íránským jaderným programem, což je riskantní kalkul. Nesdílím ale názor těch polských a českých politiků, kteří, zdá se, se domnívají, že takový krok se rovná usmiřování agresivní, neoimperialistické politiky Ruska, a tedy jakémusi uznání, že ruská sféra vlivu ve střední Evropě trvá prostřednictvím záhadné historické setrvačnosti. Vždyť jsme v NATO a EU, proč se tedy při strategické rozvaze nechat táhnout ke dnu balvanem minulé optiky?

Druhým důvodem je americký rozpočtový deficit. Před budoucí íránskou hrozbou se lze chránit i levněji. Nejúčinnější by byl společný americko-ruský tlak na Teherán a jako záložní plán vybudování společného obranného systému. Pokud se to nestane – a tipuji, že ze spolupráce s Rusy nakonec nic nebude – naváděcí radar může být blíž zóně hrozby, může být mobilní a za určitých podmínek může být umístěn na moři. Střední Evropa byla pro třetí pilíř, ochranu Ameriky a velké části Evropy, ideální, ale ne jediné řešení.

Třetím důvodem je domácí politika. Obama jako liberální demokrat musí vzít v úvahu názory levicové volební základny, jež vždy byla k jakémukoliv zbraňovému systému (včetně těch jasně určených k obraně) nedůvěřivá. Stimulování ekonomiky a reforma zdravotního pojištění bude stát enormní prostředky; za této situace je těžké levicové demokraty v Kongresu přesvědčovat, že by měli myslet o tah-dva dopředu a připravit si kreditní kartu.

Kdyby se jednalo o celý protiraketový systém, bylo by to smutné. Takový přístup by třeba v roce 1965 znamenal, že Apollo by na Měsíci nikdy nepřistálo (vždy se najde dost expertů, kteří vysvětlí, proč je nová technologie „drahá“, „nedokonale vyzkoušená“ a „neúčinná“). Naštěstí jde však jen o jednu jeho část. Obama v budování protiraketové obrany pokračuje, i když v mírně omezenější míře než jeho předchůdce. Je to systém přesahující naše momentální kalkulace a v budoucnosti, až dnešní politické a ideologické vášně zemřou přirozenou smrtí, bude oceňován jako základ planetární bezpečnosti.

Je škoda, že radar v Česku nebude? I když to není konec světa, odpověď musí být: Ano. Prostřednictvím velmi malého a levného gesta jsme měli šanci ukázat se jako spolehlivý spojenec velmoci, která garantuje naši bezpečnost, stabilitu a tedy i prosperitu. Tak jsme se jednoznačně neprojevili.

Měli jsme možnost dostat se v zahraniční politice o ligu výš, než kam vlastním významem patříme. K tomu nedojde. Odpovíme-li si na otázku, proč se tak stalo, dostaneme se dost blízko k trefnému popisu stavu, v němž se dvacet let po znovunabytí svobody nacházíme. Což je smutné, ale dá se to přežít.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora