Kritici chystaného amerického radaru v Brdech české vládě vyčítají, že hraje sólo a že se s Američany chce domluvit přes hlavy ostatních spojenců. Prý si to rozházíme v Evropské unii a trochu i v NATO, o znevažování OSN ani nemluvě. I když v koalici se to kvůli zeleným nesmí říkat, je to všechno pravda. Účast v americkém raketovém deštníku s sebou automaticky ponese určitou emancipaci na našich evropských partnerech. Bylo by dobře, kdyby se to Topolánkově vládě podařilo.

Víc radaru, míň Evropy

Akcie mezinárodních organizací padají. Přesněji řečeno padají ve Spojených státech, které jsou hlavním garantem stávajícího světového pořádku. Zřejmě aby potvrdila špatnou pověst u svých hostitelů, zvolila OSN minulý měsíc předsedou komise pro udržitelný rozvoj reprezentanta Zimbabwe, jehož prezident Robert Mugabe v uplynulých pěti letech dokonale rozvrátil, co se dalo (tzv. životní očekávání v Zimbabwe od roku 1990 spadlo z takřka „evropských“ 60 na dnešních 37 roků). Odstřelení neokonzervativce Paula Wolfowitze z čela Světové banky pochopila i řada Bushových protivníků v Americe jako podraz od tradičních evropských spojenců. A co je důležité pro nás: ani NATO už podle Američanů není, co bývalo. Rostoucí část tamních politických elit v něm vidí spolek černých pasažérů.

Vadí jim, že v Afghánistánu v bojích proti talibancům umírají jejich a britští vojáci, zatímco evropské vlády své vlastní vojáky pro jistotu drží v klidnějších oblastech. Evropa šetří na obraně – tu přece zajišťuje Amerika – a zbývá jí víc peněz na udržování „evropského sociálního modelu“, kterým si dokazuje civilizační převahu nad bezcitnými Američany.

Optimisté v poslední době vkládají naděje do německé konzervativní kancléřky Angely Merkelové. Na Bushe udělala dobrý dojem. Bohužel i její vláda je téměř dokonale rozpolcená. Šéf poslanecké frakce vládních sociálních demokratů Peter Struck například nedávno pronesl skandální větu, že Berlín by si měl udržovat stejnou vzdálenost od Washingtonu jako od Moskvy. To se bohužel nedá odbýt jako výlev nějaké politické nuly. V minulé vládě byl Struck ministrem obrany, jako předseda poslaneckého klubu má v německém politickém systému možná ještě větší váhu než řada ministrů.

Struck není sám ani ve své straně, ani v Evropě. U nás se stejným směrem vydal předseda ČSSD Jiří Paroubek, který se opakovaně dožaduje zvláštních ohledů na přání Ruska. Tihle lidé úplně ignorují základy zahraniční politiky svých zemí, totiž skutečnost, že se Spojenými státy jsme smluvní partneři a že to partnerství jsme chtěli z dobrých důvodů, mimo jiné jako pojistku proti Rusku.

Toho všeho si v Americe všímají, to všechno utvrzuje v názorech jak izolacionisty, tak ty, kteří podle návodu bývalého ministra obrany Rumsfelda chtějí stavět koalice ochotných i za cenu úpadku tradičních spojeneckých klubů. NATO sice zůstává naší hlavní bezpečnostní kotvou, bylo by ale rozumné pojistit se pro případ, že z něj zbude jen jméno. V takové situaci je radar skoro dar z nebes.

A námitka, že si znepřátelíme klíčové hráče v Evropské unii? Nemá smysl zastírat, že radar jde proti ideálu federální Evropy. Čím víc bude radaru, tím méně bude evropské společné bezpečnostní a zahraniční politiky. Tady ale není nad čím plakat. Evropská unie sama žádnou moderní obranu proti raketám postavit neumí, evropská obrana je řečnický projekt. Souslovím „společná bezpečnostní a zahraniční politika“ se většinou chce říct „pohodlnější prosazování francouzské, respektive německé zahraniční politiky“. Byla by hloupost obětovat abstraktnímu a vzdálenému ideálu členství v obranném systému, který sice ještě není hotový, do kterého ale investor vložil už skoro sto miliard dolarů.

Na vlastní pěst

Ještě v opozici si Mirek Topolánek představoval, že zliberalizuje ekonomiku a do historie vejde jako český Aznar. Dopadlo to tak, že jeho slabá vláda se vzmůže nanejvýš na rozpočtové poloreformy. V úsporném batohu nenašla odvahu ani k tomu, aby stlačila sociální dávky na úroveň z let, kdy nám vládl propagátor sociálního státu Vladimír Špidla. Česká účast v americkém protiraketovém deštníku se stává hlavním smyslem existence Topolánkovy vlády. Premiér zjevně pochopil, že svět se změnil a že bezpečnostní záruky musíme v případě nutnosti shánět na vlastní pěst.

LN, 6.6.2007

Autor je novinář