29.3.2024 | Svátek má Taťána


RADAR: Češi pod velkou sukní

9.6.2007

Václav Havel v listu Suddeutsche Zeitung nedávno napsal, že česká neochota přijmout radarovou základnu je projevem národního čecháčkovství a provincionalismu. Ta slova mne u Václava Havla upřímně mrzí. Nesouhlas s radarovou základnou je podle mne často projevem úplně opačné tendence, projevem emancipace a vlastního uvažování. Čecháčkovství bylo výsledkem strachu a pohodlnosti. Dnes ti, kteří nesouhlasí s radarem, vesměs nejsou vystrašení a omezení, ale naopak svobodně kritičtí vůči současné americké politice a přáli by si, aby Česká republika byla normálním sebevědomým partnerem, který říká, co si myslí, i těm nejmocnějším státům světa.

Zvláštní atmosféru měla návštěva George Bushe v Praze. Chybělo jí něco z té uvolněnosti minulých návštěv, kdy Clinton hrál v Rock Café na saxofon a Bush senior vyrazil na Václavském náměstí mezi lidi. Devótnost totiž nezazněla jen v bizarní písničce Vlasty Parkanové. Stejně jsem žasl, když jsem poslouchal Jaroslava Míla, prezidenta Svazu průmyslu, jak v České televizi vyzvedává jako bůhvíco, že nám Spojené státy před léty poskytly doložku nejvyšších výhod. Premiér Topolánek mluví o vděčnosti a že je to pro nás čest, že můžeme Američanům s radarem vyhovět. Komentátoři vyzvedávali hostův projev v Černínském paláci, ve kterém kupodivu přehlédli řadu líbivých frází. Dokonce i prezidentu Bushovi jsme museli připadat trochu přepjatí, když nás začal upozorňovat, že si nemusíme vybírat mezi Washingtonem a Moskvou, že nemusíme být jen přáteli Spojených států, ale že našimi přáteli mohou být i Rusové.

Čím menší je ve veřejnosti podpora radaru, tím více se hostitelé snažili ujišťovat amerického prezidenta o své loajalitě. Účelově se přepisuje historie, takže to vypadá, že už si nepamatujeme, že nás v pětačtyřicátém osvobodili spojenci a prokletý bilateralismus sovětsko-český nahrazujeme bilateralismem americko-českým. Proč se potřebujeme takto kroutit? Nejsme snad dnes svobodný národ, který si může dovolit chovat se normálně ke svým hostům a mluvit s nimi na rovinu, ať už přijíždějí odkudkoliv? Proč se nám nedostává přirozeného národního sebevědomí?

Máme vládu, která si netroufá hrát vyrovnanou partii na evropské šachovnici a stále hledá někoho s velkou sukní, pod kterou by se schovala. Velká škoda, že premiér Topolánek ve Sněmovně odmítl jednat o pozici ČR na blížícím se zasedání Evropské rady 20.-21.června. Vypadá to, že ani zde se nechystáme hrát důstojnou roli. Měli bychom mluvit o tom, proč Česká republika spojuje svou pozici s postojem Polska. Prezident Kaczynski říká: „Buď prosadíme nový způsob hlasování, nebo smrt!“ A čeští představitelé replikují: „Jdeme do toho s vámi! “ Celé to působí fanaticky a destruktivně. Naše zájmy přitom určitě nejsou totožné. Jako bychom byli slepí a neviděli, nakolik problémovým členem EU se Polsko stalo. Jeho vnitřní i zahraniční politika je v poslední době často blamáž. Proč se Česká republika dnes schovává právě za Polsko? Žádnou váhu nám to nepřidává. Spíš se stáváme směšnými.

Sníženou citlivost vládních představitelů vůči směšnosti ilustruje příklad ministryně Parkanové. A to si ještě pravicový publicista Bohumil Doležal myslí, že máme vládu lepší než si zasloužíme. Zřejmě proto, že národ, v němž více než 60% lidí nesouhlasí s americkým radarem, si lepší vládu nezasluhuje. Patrně se tu potvrzuje jeho dávný soud, že existuje něco takového jako „vrozená nízkost české povahy“. Možná je to právě tento typ myšlení, spojený s pohrdáním lidmi, kteří zde žijí, jež způsobuje, že má tato vláda takové problémy se sebevědomím.

(Dopis Bohumila Doležala panu Zaorálkovi si můžete přečíst zde - pozn. redakce)

místopředseda Sněmovny za ČSSD