Unii totiž přidělí, pokud bude ratifikována a vstoupí v platnost, významné pravomoci ve všech oblastech zahraniční politiky a v otázkách spojených s evropskou bezpečností.

Výslovně zmiňuje i postupné vytváření společné obrany. Brusel má v kompetenci i uzavírání dohod se třetími zeměmi, a to i dohod o vojenské spolupráci.

Zaměření společné zahraniční a bezpečností politiky formuluje v základních obrysech Evropská rada. Logicky by se měla vyjádřit ke strategickému zbraňovému systému budovanému neevropským státem na území Unie.

Reformní smlouva předpokládá v těchto věcech jednomyslnost. Pokud by tedy nesouhlasilo jako dosud například Slovensko nebo Rakousko, žádný americký radar by se do střední Evropy zřejmě nenastěhoval.

Zatím Praha námitky Bratislavy či Vídně ignoruje, dokonce okřikuje i francouzského prezidenta, vměšujícího se prý do problému, jenž mu nepřísluší.

Lisabonská smlouva přitom jasně hovoří o tzv. otázkách obecného zájmu, které nelze řešit mimo unijní rámec. Navíc stanovuje povinnost členských států předem konzultovat s ostatními případné přijetí jakýchkoliv mezinárodních závazků, které by mohly mít dopad na celé společenství. Místopředseda vlády pro evropské záležitosti nic takového neučinil. Ale i kdyby Alexandr Vondra přistupoval k Bruselu s větším respektem, pořád je to spíše on, a nikoli Sarkozy, komu záležitosti evropské obrany nenáleží. Podobně závažná rozhodnutí musí padnout na úrovni Unie, jak s tím počítá i reformní smlouva.

Ta svěřuje výkon společné zahraniční a bezpečnostní politiky vysokému představiteli, zmocněnci Rady a místopředsedovi Evropské komise v jedné osobě. Ten zastupuje EU navenek a vede dialog se třetími stranami. On by měl vyjednávat s USA, za účasti dalších institucí, jako je plánovaná Evropská obranná agentura.

Pak bychom snad nebyli svědky absurdní situace, kdy tzv. evropský pilíř protiraketové obrany punktují separátně dva teprve nedávno přijaté členské státy za zády Evropské unie, ba dokonce navzdory její stále silnější kritice.

Právo, 2.12.2008