Tak jo, ale je to dlouhý.

Se mi moc nechce, některé věci jsou těžce sdělné, pokud člověk nemá dar slova ala Stephen King, v tomhle bych si nerad jakkoliv fandil, ale co už, je to primárně pro můj klid - a i řepa řepa ze sídliště může datlovat na kávesnici dvěma prsty, pokud má tu potřebu. Hafo překlepů – mea culpa předem.

Nám bylo v roce 1989 cca 26 let. Nejhezčí roky dospívání sežral „socáč“ - vláda jedné strany a fakt jsme mysleli, že v něm dožijeme. Fakt. V šedi. Byli jsme „normální vzorky“ každodenní všednosti, mimo okruh lidí těžících z hardcore kolaborace s režimem i mimo okruh lidí z disentu. Věděli jsme, že je to průser, že žijeme v prostoru dvojí morálky a dvojí svobody – jedna na veřejnosti a druhá doma. Nemohli jsme vidět kapely, poslouchat muziku, číst knížky a vidět filmy, co by nás zajímaly. Nedalo se jakkoliv svobodně tvořit, pokud to nebylo v souladu se stranickým pojetím věcí. Nemohli jsme cestovat, kdo měl špatný „kádrový profil“ nemohl studovat, nebo mít práci adekvátní svým schopnostem. Prostě to tak bylo. Maják svobody byla byla pro nás německá televize (to byla plzeňská velká výhoda) a velmi vzácné výlety za hranice všedních dnů – třeba do Budapešti, v relativně dostupné zemi, na nějaký velký rockový koncert, nebo zajímavý film, který u nás prostě nebylo možné vidět. Třeba na StarWars, nebo Milence lady Chatterleyové ?? Nebo třeba vlakem na muzikál Jesus Christ Superstar. Z dnešního pohledu směšné – ale byly to nádechy svobody. Nešlo nějak jednoduše vycestovat za iron curtain na prohnilý, ale svobodný západ, neexistoval dnešní informační proud internetu, na obyčejnou pevnou telefonní linku se tenkrát čekalo pár let, bez záruky že ji dostanete, kopírky byly hlídané, aby se náhodou nemnožilo něco protistátního a žili jsme v zadrátované zemi, kde se na hranicích stříeli lidi, co chtěli z pryč z ghetta. Každodennost. Plzeň byla město, co se zvolna rozpadalo. Centrum města v roce 1989 vypadalo jako po válce. Hnus, šeď, opadávající omítka - dřevěná provizorní lešení systémem KRD. Kam ruka dosáhne. Ano, stavěla se sídliště, ale... ale.

Samořejmě nemůžu říct, že to bylo nějaké zásadní utrpení. Základní sociální jistoty byly a našli jsme si cestičky, jak tu všudypřítomnou šeď obarvit.

Jen jsme žili v zemi, co fungovala na dluh. Na dluh budoucnosti. Věděli jsme, že jsme už dávno ztratili krok se světem, s technologickým i vědeckým pokrokem. Díky vládě jedné strany, pod bičem komunistů a oportunistů všeho druhu. Do začátku II. WW jsme byli jedna ze zemí, co měla super našlápnuto – byli jsme na tom tenkrát daleko líp, než třeba Rakousko. Ale po roce 1945 se dostali k moci komouši a rozkradli a zpustošili všechno, co se dalo - ve jménu krásné budoucnosti pro všechny rozkradli fabriky, co někdo vybudoval od nuly, znárodnili statky, které se opečovávaly po generace. Zničili střední třídu, inteligenci, malé firmy a soukromníky ve jménu budoucího blahobytu, který nenastal. A zase - ano – pokud člověk nevystrkoval hlavu, sociální jistoty byly. My žili ve zděděném světě, kde platilo heslo – kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Přesně takhle. Naprostá většina lidí to brala jako humor, ošem žila v duchu toho humoru. A pak tohle – takový socvtip

1. Všichni mají práci.
2. I když mají všichni práci, tak nikdo nepracuje.
3. I když nikdo nepracuje, tak je plán plněn na 100 %.
4. I když se plán plní na 100 %, nikde nic není.
5. I když není nic k dostání, mají všichni všechno.
6. I když mají všichni všechno, tak všichni kradou.
7. I když všichni kradou, nikde nic nechybí.

Tohle byla naše každodenní všednost.

A asi to už máme generačně zděděné i v genetické výbavě a je běh na dlouhou trať, aby to zase zmizelo. Nostalgie nasazuje růžové brýle, takže dneska hafo lidí plácá, že ta doba byla super a že bylo líp, než dnes. Nebylo. Dá se všechno dohledat. Statistiky, knížky, tabulky, grafy... Všude černé skládky, znečištěný vzduch, řeky, příroda, projít se kolem frekventované silnice bylo k udušení kvůli splodinám z výfuků, kdo neměl známého řezníka a nežil na venkově, nesehnal kus kvalitního dobrého masa, potraviny byly obsahově daleko horší než dnes, automechanici byli šlechta, zelináři to samé. Pokud jste neměli známé, nesehnali jste třeba dobré kolo - Favorit, co se vyráběl v Rokycanech, byl vlhký sen – nebo sázka do loterie vystání dloooouhé fronty v určitý den. Kvalitní šicí stroj, náhradní díly na cokoliv - to samé. Když byl někdo hezky oblečen, znamelo to, že má pravděpodobně kontakty na západ, nebo zná někoho, kdo dostává pašovaný módní časopis Burda se střihy a umí šít. Hezké dětské věci a boty se pašovaly z tehdejšího Ostdeutsch. Porno se pašovalo z prohnilého západu, of course, často diplomatickou cestou ?? Za doktory a na úřady se chodilo minimálně s lahví dobrého chlastu. Skoro nikdo se tomuhle občas nevyhnul... to by bylo na dlouhé povídání. Pokud někdo dnes tvrdí opak, tak má růžové brýle s echt tlustými skly. BTW - příchod videorekordérů (víte ještě, co to bylo?) tu celkovou cenzurní šeď trochu narušil, ale z dnešního pohledu se divím, že jsme byli schopní se na ty rozmazané xté kopie filmů koukat...

Listopad 89 byl pak pro nás záblesk z čistého nebe – i když už tenkrát bylo jasné, že to dál nebude úplně easy. Už když se zvonilo klíči, viděli jsme v tom davu dravce z řad vexláků, svazáckých a komoušských funkcionářů a různých práskačů, co měli hroší kůži, otočili kabát, chytili příležitost za pačesy a velmi rychle se z nich stali takoví ti šmé podnikatelé... Ale byla to asi cena, co bylo nutné zaplatit.

Vyrovnání s minulostí mělo určitě proběhnout jinak. Sice nevím, jestli to tenkrát jinak šlo a bez krveprolití, ale pokud opravdu ne, aspoň ty echt svině (a že jich nebylo málo) se měly postavit před soud a minimálně jim zabavit majetky, dát jim jen základní sociální jistoty a nechat je dožít někde stranou v opovržení.

Ale - „my nebyli jako oni“.

Ok - je to už dlouho a čas taky nasazuje všelijaké brýle. Nejen nostagie.

Taky se měly ihned zásadně změnit osnovy na školách, primárně směr moderní dějiny, příčiny a důsledky. Kdyby k tomu bylo došlo, bylo by dnes nejspíš hodně věcí jinak.

No a teď máme našlápnuto, aby se ta „super“ doba zase vrátila.

Nikdy bych nevěřil, že se toho dožiju. Fakt ne. A vlastně nevím, jestli je mi z toho jen smutno, nebo rovnou na blití. Z toho, že je tolik lidí, co jsou schopni adorovat všemožné kreatury, co vylezly ze škvír a děr, pro které je snaha o dialog a obyčejná slušnost jen dráždivý rudý hadr - ta nabubřelá ega, co znají fakt jen nenávist, zlost a osobní profit.

Asi víc smutno – z toho, že lidi spojí a vyburcují spíš sladké sliby a nenávist a strach, než slušnost, rozum a ta „havlovská“ pravda a láska.

Takže – pokud jste to vydrželi až sem – za dva dny jsou volby. Je na každém, aby se rozmyslel co a jak, co jsou jen plané sliby a co je z těch slibů reálně uskutečnitelné. Falešných proroků a prodavačů deště bylo vždycky dost.

Ideální volba neexistuje – jsou jen volby dobré a špatné. I když – jak se říká – demokracie je nejlepší ze všech špatných možností. Takže to můžete brát i tak, že jsou jen volby špatné a více špatné. A některé jsou pak ve výsledku k nežití. Do „špatných“ klidně spadne i volba mezi variantou menšího, nebo většího zla, pokud člověka na daných možnostech něco štve.

Ale pořád platí to, že pokud člověk za určité situace nezvolí menší zlo, nebo nevolí vůbec, umožní cestu zlu tak velkému, že nás pak přidusí všechny bez výjímky.

Historie se opakuje. Můžete si najít jak se dostal k moci Adolf nebo Benito. Můžete se kouknout k nejbližším sousedům, jak se jim žije. Můžete se kouknout za oceán, jak se kolébka „novodobé“ demokracie rozpadá jako lego, rychleji, než by si kdo myslel, že je možné.

Možná je to všechno syndrom doby, možná žijeme v nějaké simulaci, v matrixu. Pokud ano, zjistit se to nedá. Takže žijme v tom nejlepším ze všech světů - nejlépe, jak je za daných okolností možné.

Osobně vím, co nechci – nechci pseudopodnikatele, nechci prodavače nenávisti, bývalé vexláky a pseudodevadesátkové namachrovance, nechci kohokoliv, kdo se jakkoliv hlásí k odkazu komunismu a kohokoliv, kdo má problém označit Rusko jako agresora. Nechci nikoho, kdo by chtěl cokoliv alespoň trochu fungujícího bořit, aniž má lepší řešení a už vůbec nechci kohokoliv, kdo by nás táhnul pryč ze svobodného světa, ve kterém máme výsadu žít. Pokud tohle škrtnu, zbývají mi Piráti, Stan a Spolu. A ano - není to ideální volba, výhrady by byly všude, ale vybrat se dá i tak.

Dobrou noc.

Z autorova Facebooku