Představme si na okamžik, že by někdo přišel s rázným, až útočným tvrzením: nevěřte Masarykově univerzitě ani Univerzitě Karlově, vždyť jsou financovány ze státního rozpočtu. Dokud nebudou žít z „koncesionářských poplatků“ studentů (tedy ze školného), nemohou být nezávislé a budou de facto řízeny vládou. Patříme přece na Západ! A právě proto si musíme pohlídat nejen financování televize a rozhlasu, ale rovnou i univerzit – jde přece o všechno.

Takové tvrzení bychom zřejmě bez většího váhání označili za přehnané, možná až hysterické. Přesto se v pozměněné podobě objevuje v debatě o chystané změně financování České televize a Českého rozhlasu. Argumentační schéma je přitom nápadně podobné: kdo je financován ze státního rozpočtu, ten přece ztrácí nezávislost.

Za školou

Nedávno mne zaujala zpráva o tom, že studenti chtějí „bránit veřejnoprávní média“ a kvůli plánovaným protestům mají dostat dokonce omluvenky. Organizátoři tvrdí, že navázání financování ČT a ČRo na státní rozpočet znamená, že o budoucnosti médií budou rozhodovat politici. Tento závěr se tváří jako logický, ve skutečnosti je však šestákově zkratkovitý.

Přijmeme-li tuto logiku důsledně, pak bychom měli očekávat, že studenti vyjdou do ulic i proti financování vlastních univerzit. Jak mohou být vysoké školy nezávislé, když jejich rozpočty schvaluje stát? Jak mohou být svobodné, když jsou jejich zaměstnanci placeni ze státních peněz? Takto položené otázky odhalují slabinu celé argumentace. Je škoda, že si je studentstvo neklade.

Moderní demokratický stát totiž nestojí na tom, kdo posílá peníze na účet, ale na institucionálních garancích. Nezávislost není účetní kategorie, nýbrž právní a systémová vlastnost. Soudy jsou financovány ze státního rozpočtu – a přesto nikdo soudný netvrdí, že jsou pouhou prodlouženou rukou vlády. Totéž platí pro policii, NKÚ, státní zastupitelství či bezpečnostní služby. Proč by tedy právě veřejnoprávní média měla být výjimkou? Pokud je jejich nezávislost skutečně tak křehká, že ji ohrozí samotný zdroj financování, pak máme problém mnohem hlubší než jen výši či formu poplatků. Pak totiž nejde o peníze, ale o kvalitu institucionálních záruk, o složení kontrolních orgánů, o transparentnost a o profesní integritu.

Návrh změny financování ČT a ČRo lze jistě kritizovat v jednotlivostech. To vše je legitimní součást demokratické diskuse. Není však dobré podléhat zjednodušujícím sloganům, které zaměňují příčinu a následek.

Teze „kdo platí, ten ovládá“ zní úderně, ale v kontextu moderního právního státu (Rule of Law, Rechtstaat, État de droit) je do značné míry zavádějící.

Nota bene, náš stát financuje celou řadu institucí, aniž by tím automaticky determinoval jejich rozhodování. Stát dokonce většinově financuje i veřejné vysoké školy.

Závislé univerzity?

Drtivá většina jejich příjmů jde z tzv. příspěvku na studenta/tku (zjednodušuji, jsou tam různé přepočtové koeficienty, ale to nyní neřešíme) a malá část z vlastní ekonomické aktivity univerzit – např. získané granty, peníze za patenty, nově vyšlechtěné odrůdy anebo jiné vynálezy.

Ostatně obdobně to bude fungovat, pokud návrh nového právního předpisu projde, i u ČT a ČRo. Prostě větší část peněz bude ze státního rozpočtu a zbytek z komerční činnosti – reklamy, sponzoring etc. Novinkou bude možnost dobrovolného poplatku, aspoň se ukáže, komu na ČT záleží. A odpustí si víkend v Miláně s kamarádkou či nové značkové oblečení a pošle své zdaněné peníze veřejnoprávním mediím. No schválně – kolik z dnešních demonstrantů tak opravdu učiní?

Na závěr si nemožno odpustit jízlivou, ale o to více upřímnou otázku: kolik studentů platí řádně koncesionářský mediální poplatek již dnes?