Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Pane Grundmanne, jak se prosím s ohledem na tento Váš článek díváte na výroky Petra Pavla vůči Donaldu Trumpovi?

To byla také chyba.

Panelová diskuze není diplomatické jednání. Panel je svým účelem určen ke střetu různých pohledů na věc. Ale samozřejmě - je to o mentálním nastavení každého z nás. Už to začíná být jako za bolševika - hlavně se s názorem neodlišovat! Hlavně se se svým názorem nikoho nedotknout a neupozornit! Pozor, pozor, soudruhu, držet hubu a krok!

Tak nějak se nám tato mentalita zase vrací - viz tento článek, který to schovává za tu správnou diplomacii.

Panelová diskuse skutečně není formální diplomatické jednání. To je pravda. Jenže ministr zahraničí nikdy nevystupuje jako soukromá osoba na názorové besedě. Vystupuje jako reprezentant státu. A stát nemá osobní názory – má zájmy.

Nejde o „držet hubu a krok“. Jde o pochopení role. V zahraniční politice nikoho nezajímají osobní postoje ministra k jednotlivým osobnostem či otázkám. Zajímají konkrétní kroky: kdo je spojenec, kdo partner, kdo protivník, jaké dohody se připravují, jaké závazky se plní. Vše ostatní je doprovodné divadlo.

Veřejné hodnotové střety na panelu mohou působit dynamicky pro publikum. Pro profesionální prostředí mezinárodní politiky jsou však sekundární. Gender, kulturní témata či osobní hodnocení konkrétních politiků jsou z hlediska reálné moci okrajové. Jsou to symbolické signály určené určité části veřejnosti. Ti, kdo skutečně rozhodují o bezpečnostních a ekonomických otázkách, na takové výměny názorů nemají čas ani motivaci.

Tvrdí-li někdo, že kritika v panelu je projevem svobody a že opatrnost je „bolševická mentalita“, směšuje dvě různé sféry. Svoboda projevu jednotlivce je jedna věc. Odpovědnost za reprezentaci státu druhá. Ministr není komentátor.

Zkušený řídící pracovník jakéhokoli typu ví, že veřejné vystoupení není prostor pro ventilování osobních postojů, pokud tyto postoje nepřinášejí konkrétní strategický efekt. Řízení znamená práci s důsledky. Pokud někdo tuto elementární logiku nerespektuje, dává najevo, že nikdy žádnou řídící funkci nevykonával.

Diplomacie není o tom nikoho neurazit. Je o tom, aby každé veřejné slovo mělo smysl z hlediska konkrétního zájmu státu. Pokud jej nemá, je to jen gesto pro publikum. A stát si nemůže dovolit, aby jeho zahraniční politika byla pouhým pódiovým výkonem.

Mno, a nesnaží se Petr Macinka o lepší vztahy se současnou Amerikou poté, co se náš prezident svěřil, že Trump je odporná bytost, které ruku nepodá?

Mnoho slov pro nic. Paní Clinton je vyčpělá politička s minimální podporou své vlastní strany , bez vlivu a nenávidící Trumpa a Sikorski mění v Polsku názory na Rusko, jak se mu to hodí a také nenávidí Trumpa a navíc nikdo z US administrativy se s ním nebaví. Macinka s nimi polemizoval velmi dobře a ukázal , že i ministr malé země může mít nějaký vliv. Konečně po letech opět ministr , za kterého se nemusím stydět!

"Nejproblematičtější situace však nastává ve chvíli, kdy ministr malé země začne politiky významnějších států veřejně poučovat." Kdo koho vlastně tak veřejně zkrouhnul, že pan Grundmann opět přiměl AI k chrlení tak inteligentních vět? Macinka? Když prezident této země navíc názve nejmocnějšího muže světa "odpudivou bytostí", pak je průser dokonalý, že autore! Nedají teď významné státy naší malou, nevýznamnou zemi, probůh, do karantény?

Z jakého titulu se mnichovské bezpečnostní konference zúčastnila Clintonová? Ona má nějakou pozici v Trumpově administrativě?

V samotných USA Macinka docela zabodoval. Asi tam Hillary moc nemusí...

To, že výrok zaujal část publika v USA, ještě neznamená, že přinesl zisk České republice. Potlesk jedné politické skupiny v cizí zemi je něco jiného než posílení dlouhodobých vztahů.

Pokud ministr „zaboduje“ u jedné frakce, současně riskuje ztrátu otevřenosti u jiné. Malý stát si nemůže dovolit vsadit na jednu stranu cizího vnitropolitického sporu.

Otázka není, kdo Hillary má či nemá rád. Otázka je, zda tím byl posílen konkrétní český zájem. Pokud ne, zůstává jen symbolické gesto.

autore stačilo napsat jedinou větu: nesnáším Macinku. ušetřil byste chudákům čtenářům spoustu času. // jinak malý stát má držet hubu a krok?? a co Estonsko, Lotyšsko, Litva? také mají držet hubu? ..ale nějak to nedělají, že... nevadí?

Nejde o osobní vztah k Petru Macinkovi. Kritika míří na způsob výkonu funkce. Problém je absence pragmatismu a profesionality, nikoli konkrétní osoba.

Malý stát rozhodně nemá mlčet. Má ale mluvit tak, aby tím něco získal. Rozdíl není mezi odvahou a pasivitou, ale mezi strategií a improvizací.

Státy jako Estonsko, Lotyšsko a Litva zvolily konfrontačnější linii vůči Rusku. To je jedna z možných strategií, která je konzistentní . Neznamená to však, že je bezriziková nebo že je automaticky produktivní. Podle mého názoru je to strategie s vysokými náklady a nejistým přínosem.

Smyslem zahraniční politiky není hlasitost postoje, ale poměr rizika a přínosu. Pokud není zřejmé, co stát konkrétně získává, pak nejde o strategii, ale o zbytečné zvyšování napětí.

Text vytváří dojem, že diplomacie je sterilní technokracie bez hodnot, ale právě hodnoty jsou jedním ze zdrojů legitimity zahraniční politiky demokratického státu.

Tvrdíte, že ministr nesmí vyjadřovat postoje – jenže stát bez postojů je prázdná schránka řízená strachem z reakce silnějších.

I menší země má právo veřejně formulovat své zájmy a principy, jinak se redukuje na pasivního přikyvovače mocnějším.

Argument o „hazardu“ předpokládá, že každý nesouhlas automaticky ničí vztahy, což je podcenění profesionality partnerů i přehánění dopadů jednoho projevu.

Demokratické velmoci nejsou feudální dvory, kde kritika znamená vyhlášení války.

Naopak čitelnost a hodnotová konzistence mohou být zdrojem respektu, nikoli reputační ztráty.

Představa, že malý stát má mlčet, aby „nepodráždil“, je mentalitou protektorátu, ne suverénní republiky.

Diplomacie není jen údržba vztahů, ale také jejich formování – a to někdy vyžaduje jasné veřejné vymezení.

Tvrdíte, že ministr nesmí vstupovat do sporů velmocí, ale pokud se tyto spory dotýkají bezpečnosti či ekonomiky naší země, mlčení by bylo selháním odpovědnosti.

Skutečným amatérismem není ostrý výrok, nýbrž představa, že dlouhodobý respekt si malý stát zajistí tím, že bude potlačovat vlastní hlas a tvářit se, že žádné názory nemá.

Hodnoty mohou být zdrojem domácí legitimity zahraniční politiky demokratického státu. Vůči vlastní veřejnosti je důležité, aby vláda jednala konzistentně s principy, které deklaruje. Jenže mezinárodní prostředí nepracuje s kategorií legitimity ve stejném smyslu. Tam se hodnotí spolehlivost, předvídatelnost a schopnost nést důsledky vlastních kroků. Směšovat tyto dvě roviny vede k analytickému zmatku.

Nikde netvrdím, že ministr nesmí vyjadřovat postoje. Tvrdím, že musí rozlišovat mezi formulováním principu a personalizovanou intervencí do vnitropolitického sporu jiné země. Je rozdíl mezi větou „naše země zastává tento princip“ a větou „vy se mýlíte a měli byste jednat jinak“. První vymezuje vlastní postoj. Druhá vstupuje do cizího politického prostoru.

Argument o „hazardu“ nepředpokládá, že každý nesouhlas ničí vztahy. Předpokládá, že malý stát nese asymetrické riziko. Velmoc může absorbovat napětí, protože disponuje strukturální mocí. Malý stát takovou kompenzační kapacitu nemá. Nejde o strach, ale o vědomí váhy v systému.

Diplomacie není o vyhlášení války. Je o dlouhodobém budování důvěry a otevřenosti komunikace. Ostrý výrok sám o sobě svět nezboří. Ale opakovaná personalizovaná konfrontace mění vnímání aktéra jako předvídatelného partnera. To není otázka cti, ale reputační dynamiky.

Souhlasím, že čitelnost a hodnotová konzistence mohou být zdrojem respektu. Jenže konzistence neznamená nutnost veřejně hodnotit konkrétní politiky cizí země. Konzistence znamená držet linii v otázkách, které se týkají našich zájmů. Pokud se spor velmoci skutečně dotýká naší bezpečnosti nebo ekonomiky, pak je povinností vlády se vymezit. Ale vymezení musí být vedeno cílem, nikoli symbolickým gestem.

Suverenita není hlasitost. Je to schopnost jednat tak, aby se maximalizoval dlouhodobý vliv. Malý stát si respekt nezajistí tím, že bude potlačovat vlastní hlas. Stejně tak si jej nezajistí tím, že bude vystupovat jako morální arbitr nad většími hráči.

A co pan autor říká na politiky minulé vlády, kteří se vymezovali nepřátelsky vůči Číně a to nejen vůči vládnoucí garnituře, ale i vůči státu jako takovému.

Autor zastával podobné názory.