Prezident Petr Pavel udělil celkem už 19 milostí. Nyní daroval milost třiadvacetileté ženě, která v tanečním klubu poskytla kamarádce drogu extázi, kterou si i sama vzala. Kamarádka v důsledku požití druhý den zemřela. Část veřejnosti, samozřejmě bez hlubší (či spíše jakékoliv) znalosti trestního spisu prezidentovi tleská, jak prý napravuje pochybení našich (údajně špatně pracujících) nezávislých soudů. Patří tento institut do moderního státu?

Osobně jsem jako odpovědný právní publicista a pedagog velice dalek, abych hodnotil jednotlivých 19 prezidentských milostí. Opravdu nemohu ani nechci hodnotit, zda jich měl udělit 9, 15 nebo 19, a zda nyní nesedí ve vězeních jiní lidé, kteří by si prezidentskou milost zasloužili více než citovaných devatenáct vyvolených. Ano, výraz „vyvolený“, pro některé čtenáře možná lehce šokující, zde používám naprosto záměrně. Kdo dočte předložený komentář až do konce, jistě pochopí, proč tak činím.

Pro vyšší komplexnost přidejme do komentátorského krbu informační polénko, že prezident Václav Havel v letech 1993 až 2002 dal milost 860 lidem, navíc dalších více než 1000 milostí realizoval ještě jako federální prezident. Havlův nástupce Václav Klaus byl střídmější, za deset let omilostnil „pouze“ 412 lidí. A Miloš Zeman byl ještě umírněnější – ale rozruch přivodil (z pohledu některých podivnou) milostí pro legendárního pana Jiřího Kajínka, nyní z Brna-Bystrce. Jak jsem naznačil výše, zajisté nebudu v článku řešit jednotlivé případy, pokládám z užitečnější zamyslet se nad věcí hlouběji a systémověji.

Přežitek feudálního střihu

Ergo kladívko, milost byla a je neobvyklá pravomoc, která, nejen podle mého odborného názoru, ideově pramení ještě z monarchistických dob. Jak známo, dnešní česká milost umožňuje hlavě naší středně velké republiky v individuálních (!) případech odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem. Anebo dokonce autoritativně nařizovat, aby se trestní řízení vůbec nezahajovalo, a jestliže již bylo započato, aby se v něm, pro pět ran do hradní čepice, dále nepokračovalo.

Milosti jako takové jsou dnes historickým přežitkem feudálního střihu. Je to institut, který již nepatří do moderního právního státu. Proč tak smýšlím? V jednotlivých případech, kdy je udělena milost, mj. dochází ke znevážení několikaleté práce soudců, státních zástupců, znalců, tlumočníků, obhájců, vyšetřovatelů a dalších policistů. A to pracovní činnosti nikterak laciné.

Při všem nehraném respektu, i kdyby kolektiv hradních či ministerských právníků a právniček jakéhokoliv sebegeniálnějšího prezidenta či ministra spravedlnosti věnoval procesu (ne)vyhovění žádostí o milosti mnoho času a energie, nikdy nemůže z povahy věci proniknout do podstaty trestního problému tak jako orgány činné v trestním řízení. Tedy vysoce odborně aprobované instituce, jež se mnohdy jednotlivými případy zaobírají několik let.

Ergo kladívko podruhé, nenásobí se nespravedlnost v naší demokratické společnosti, kde jsme si podle ústavních zákonů všichni rovni, tím sporným faktem, že jeden/na pachatel/ka milost dostane a druhý/á nikoliv? To má být systémový projev právního státu? To opravdu nepřijde nikomu divné a nespravedlivé? Víme, že se píše nyní rok 2025, ne 1562?

Milost jen jako osobní projev

Již slyším čtenářstvo v diskusi: to je ale nemilosrdný (snad i tvrdý) právní publicista. Odpovím slovy Tomáše Akvinského: „Milosrdný je ten, kdo má bědné srdce, kdo je jat smutkem z bídy druhého, jako by to byla jeho vlastní bída. A z toho následuje, že se přičiňuje k zahnání bídy druhého jako bídy vlastní: a to jest účinek milosrdenství.“

Shrnuto – milost a milosrdenství ano, ale pouze jako osobní projev svobodné vůle, nikoli jako úřední či formální akt státní moci (tedy prezidenta republiky).

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.