Spor o účast Petra Pavla na summitu NATO už prakticky skončil. Prezident na summit odjel. Ústavní soud však bude teprve rozhodovat o obecnější otázce: zda prezidentovi náleží právo sám určit, kterých summitů se zúčastní, a požadovat po vládě, aby jeho rozhodnutí provedla.

Prezidentova argumentace vychází z jednoduché věty: prezident zastupuje stát navenek. Z této obecné role však odvozuje něco podstatně silnějšího – právo určit si konkrétní příležitosti, při nichž bude stát zastupovat.

Tento způsob uvažování má překvapivou historickou obdobu.

Péče o duše

Středověká katolická církev nechápala duchovní péči pouze jako službu poskytovanou člověku, který o ni požádal. Latinská cura animarum, péče o duše, byla objektivní povinností církevní autority.

Duchovní tedy nemusel pouze čekat, až jej věřící dobrovolně navštíví. Jestliže odpovídal za jeho duši, mohl z této odpovědnosti odvozovat také právo člověka napomínat, kontrolovat jeho jednání a podrobovat jej církevní kázni.

Čtvrtý lateránský koncil roku 1215 například uložil věřícím povinnost alespoň jednou ročně se vyzpovídat vlastnímu knězi. Zpověď nebyla pouze službou dostupnou zájemci. Byla součástí povinného vztahu mezi věřícím a duchovní autoritou.

Logika byla srozumitelná:

Odpovídám za duchovní život člověka, a proto nemusím čekat, až mě o zásah požádá.

Z obecné péče se tak mohl stát dohled.

Církevní pravomoc navíc nezasahovala jen otázky víry v úzkém smyslu. Týkala se také manželství, přísah, závětí, legitimity narození a dalších záležitostí, v nichž se duchovní a světská stránka života překrývaly.

Církev nemusela tvrdit, že chce spravovat celý osobní a majetkový život věřících. Stačilo říci, že posuzuje jeho duchovní stránku. Jenže v reálném životě se duchovní a světské důsledky často nedaly oddělit.

Papež neřeší politiku, pouze hřích

Ještě přesnější historickou analogii představuje papežská nauka ratione peccati – z důvodu hříchu.

Papež Inocenc III. na počátku třináctého století zasáhl do sporu mezi anglickým a francouzským králem. Netvrdil, že má obecnou pravomoc rozhodovat feudální a politické spory mezi panovníky.

Tvrdil něco jemnějšího.

Nezasahuje prý do světského sporu jako takového. Zasahuje pouze do hříchu, který se v něm projevil – například do porušení přísahy, míru nebo jiné mravní povinnosti.

Papežská argumentace tedy nezněla:

Smím rozhodovat světské spory.

Zněla opatrněji:

Smím rozhodovat o hříchu, i když se projeví ve světském sporu.

To bylo velmi důmyslné omezení. Současně však bylo téměř bez hranic. Ve vážném politickém konfliktu lze totiž zpravidla nalézt lež, nespravedlnost, porušení slibu nebo násilí.

Papež proto nemusel získat pravomoc rozhodovat všechny politické spory. Stačilo, že sám určoval, kde se v politice objevil hřích.

Formálně zůstával duchovní autoritou. Prakticky mohl vstupovat do světské politiky vedlejšími dveřmi.

Prezident neřídí zahraniční politiku

Prezidentův nárok má podobnou stavbu.

Prezident netvrdí, že řídí zahraniční politiku. Tvrdí pouze, že zastupuje stát navenek.

Jeho argument lze shrnout takto:

Zahraniční politika jako celek není mou výlučnou věcí. Zastupování státu navenek však mou věcí je.

To je samo o sobě pravda. Prezident stát navenek skutečně zastupuje.

Problém vzniká ve chvíli, kdy z toho odvodí také právo sám určit, při které konkrétní příležitosti bude tuto roli vykonávat.

Stejně jako církevní autorita sama určovala, kde se objevil hřích, prezident by sám určoval, kde nastala příležitost k zastupování státu, na niž má osobní nárok.

Z obecného poslání úřadu se tak stává vstupenka, kterou si jeho držitel vystavuje sám.

Role není pozvánka

Rozdíl lze ukázat na dvou větách:

Prezident na mezinárodním jednání zastupuje stát navenek.

a

Protože prezident zastupuje stát navenek, může sám rozhodnout, kterého mezinárodního jednání se zúčastní.

První věta popisuje jeho postavení při výkonu funkce. Druhá mu přiznává novou pravomoc: právo určit si příležitost k jejímu výkonu.

Z první věty však druhá nevyplývá.

Také soudce vykonává soudní moc. Nemůže si však proto vybrat libovolný spor, který chce rozhodnout.

Velvyslanec zastupuje stát v zahraničí. Nemůže si z toho odvodit automatický nárok účastnit se každého mezinárodního jednání.

A také novinář je na summitu jako novinář. Z existence jeho profese však nevzniká právo na akreditaci všude, kde se rozhodne svou profesi vykonávat.

Role vysvětluje, co člověk na určitém místě dělá. Sama ještě neurčuje, zda má právo na tomto místě být.

Nauka ratione repraesentationis

Prezidentský nárok by bylo možné ironicky označit jako nauku ratione repraesentationis – z důvodu zastupování.

Středověký papež mohl říci:

Nezasahuji do politiky. Posuzuji pouze hřích, který se v ní objevil.

Prezident může obdobně říci:

Neřídím zahraniční politiku. Pouze zastupuji stát tam, kde se rozhodnu svou pravomoc vykonat.

V obou případech zůstává původní hranice formálně zachována.

Papež není světským panovníkem. Prezident není vládou.

Současně však oba získávají možnost vstoupit do oblasti, kterou údajně neřídí, protože v ní naleznou důvod pro výkon své vlastní pravomoci.

U papeže je tímto důvodem hřích.

U prezidenta zastupování státu.

Tato analogie samozřejmě není kritikou dnešní katolické církve ani tvrzením, že prezident je středověkým papežem. Podobnost spočívá pouze ve struktuře argumentu.

Církev skutečně pečovala o duše. Z toho však ještě nevyplývalo, že musí zasahovat do každé světské otázky, v níž lze nalézt hřích.

Prezident skutečně zastupuje stát navenek. Z toho však ještě nevyplývá, že si smí sám určovat všechny příležitosti, při nichž bude tuto roli vykonávat.

Jinak by obecný popis jeho úřadu přestal pravomoc vymezovat.

Stal by se univerzálním klíčem, kterým si prezident otevírá dveře sám.