Prezident může mít názor na obranné výdaje. Nemá však vystupovat jako druhé centrum vládní politiky.

Prezident Petr Pavel po summitu NATO v Ankaře uvedl, že si bude muset s vládou ujasnit české obranné výdaje, protože spojenci nejsou naivní. Tato věta může na první pohled vypadat jako běžná politická poznámka k bezpečnostní politice. Ve skutečnosti však otevírá jiný problém než samotnou výši obranných výdajů.

Nejde zde o to, zda má prezident ve věci obranného rozpočtu pravdu, nebo ne. Nejde ani o to, zda vláda postupuje vůči spojencům přesvědčivě, nebo nepřesvědčivě. To je samostatná politická otázka, kterou mají posuzovat vláda, Poslanecká sněmovna, opozice, odborná veřejnost a voliči. Podstatné je něco jiného: zda prezident v parlamentní republice vystupuje způsobem odpovídajícím své ústavní roli.

A právě zde vzniká problém. Prezident může mít na obranné výdaje názor. Může jej formulovat veřejně. Může vládu kritizovat, může upozorňovat na rizika, může požadovat jasné vysvětlení politických rozhodnutí. Ústava z prezidenta nedělá mlčící symbol bez úsudku. Prezident však není druhým vládním centrem, které si po mezinárodním summitu s vládou „ujasňuje“ její rozpočtovou a alianční politiku.

V parlamentním systému je politická odpovědnost soustředěna u vlády. Vláda připravuje rozpočet, vláda formuluje bezpečnostní a zahraniční politiku, vláda odpovídá Poslanecké sněmovně. Prezident může být významným ústavním činitelem, ale není orgánem, který stojí vedle vlády jako rovnocenný autor vládní politiky. Jeho úkolem není vytvářet dojem, že česká pozice vzniká až následným vyjasňováním mezi Hradem a Strakovou akademií.

To platí tím spíše u zahraniční a bezpečnostní politiky. Navenek má stát působit čitelně. Spojenci mají vědět, kdo za českou pozici odpovídá. Pokud vláda něco slíbí, odpovídá za to vláda. Pokud vláda něco neslíbí, odpovídá za to také vláda. Pokud vláda postupuje správně, má nést politický zisk. Pokud postupuje chybně, má nést politické náklady. Prezidentova veřejná role nemá tuto odpovědnost rozmazávat.

Věta, že „spojenci nejsou naivní“, proto není rozhodující kvůli svému věcnému obsahu, ale kvůli institucionálnímu rámci, v němž zaznívá. Stejně tak by bylo problematické, kdyby prezident po summitu oznamoval, že si bude s vládou ujasňovat daňovou politiku, energetickou strategii nebo migrační závazky. V každém z těchto případů by mohl mít určitý názor. Názor však ještě nezakládá odpovědnost a odpovědnost ještě méně vzniká veřejnou formulací prezidentské výhrady.

Prezidentova osobní odbornost na tom nic nemění. Petr Pavel má profesní zkušenost s obranou a bezpečností, a proto jeho názory v této oblasti přirozeně přitahují pozornost. Jenže ústavní systém není založen na tom, že každý ústavní činitel zasahuje tam, kde má silnější životopis než členové vlády. Kdyby to tak bylo, politická odpovědnost by se rozpadla na sérii osobních odborných autorit. Stát by pak nebyl řízen institucemi, ale prestiží jednotlivých aktérů.

Vláda není prezidentův podřízený odborný aparát. Není povinna prezidentovi dodatečně skládat účty z každé politické trajektorie, kterou zvolí. Skládá účty Poslanecké sněmovně a nakonec voličům. Prezident se může ptát, může kritizovat, může varovat. Nemá však vystupovat tak, aby veřejnost získala dojem, že vláda je jen jedním z účastníků širšího prezidentsko-vládního řízení státu.

Právě zde se ukazuje dlouhodobý problém přímé volby prezidenta. Prezident má silný osobní mandát, vysokou mediální pozornost a přirozenou tendenci vstupovat do politických sporů. Ústava mu však nedává odpovědnost vlády. Výsledkem je pnutí: prezident je politicky silný navenek, ale ústavně nemá vládnout. Pokud tuto hranici nerespektuje, nevzniká silnější stát, ale dvojhlas.

Dvojhlas v domácí politice může být nepříjemný. Dvojhlas v zahraniční a bezpečnostní politice je zvlášť citlivý, protože se promítá do čitelnosti státu vůči partnerům. Nejde o to, aby prezident mlčel. Jde o to, aby mluvil z místa, které mu přísluší. Jinak se z jeho názoru nestává jen příspěvek do debaty, ale institucionální signál, že česká výkonná moc má dvě centra.

To je nevhodné bez ohledu na to, zda je konkrétní prezidentův názor správný. Ústavní problém totiž nezačíná teprve tehdy, když prezident pronese nesprávný argument. Začíná už tehdy, když prezident jakýkoli argument pronáší způsobem, který posouvá jeho funkci mimo rámec parlamentní republiky.

V tomto smyslu je věcná oprávněnost prezidentových slov vedlejší. Může mít pravdu, může se mýlit, může vidět jen část problému. To není hlavní otázka. Hlavní otázka zní, zda prezident vystupuje jako ústavní činitel, který respektuje odpovědnost vlády, nebo jako politický aktér, který se s vládou staví do jednoho řídicího prostoru.

A právě druhý obraz je pro parlamentní systém škodlivý. Prezident nemá být druhým premiérem pro bezpečnostní politiku. Nemá být veřejným korektorem vládní rozpočtové trajektorie. Nemá působit jako ten, kdo po summitu kontroluje, zda vláda správně pochopila závazky státu. Může mít názor. Může jej říci. Ale musí být zřejmé, že konečná politická odpovědnost leží jinde.

V parlamentní republice není nejdůležitější, kdo pronese nejpřesvědčivější větu. Nejdůležitější je, kdo za rozhodnutí odpovídá. Jestliže tuto odpovědnost začneme překrývat osobní autoritou prezidenta, oslabíme samotnou logiku ústavního systému. A to se může stát i tehdy, když prezidentův jednotlivý názor zní části veřejnosti rozumně.