Zavedení přímé volby prezidenta patří k nejzásadnějším zásahům do českého politického systému po roce 1993. Bylo prezentováno jako posílení demokracie. Ve skutečnosti však změnilo povahu prezidentského úřadu – z relativně klidné instituce se stal jeden z hlavních zdrojů politického napětí.

Prezident Petr Pavel je v tomto systému spíše produktem institucionální změny než její hlavní (jedinou) příčinou. V parlamentním modelu by jeho zvolení bylo jistě méně pravděpodobné – nikoliv jen kvůli osobní diskvalifikaci, ale i proto, že jeho profil není výsledkem stranického kompromisu, který tento typ volby obvykle vyžaduje. Parlamentní většina by Petra Pavla za prezidenta pravděpodobně nezvolila.

Přímá volba tento filtr odstranila. A tím otevřela prostor pro jiný typ prezidenta: přímo voleného politického symbolu, který nevzniká dohodou elit, ale krátkodobou mobilizací veřejnosti podobně jako v jakékoliv jiné volbě (komunální nebo parlamentní volba).

Přímá volba nezvýšila jen „demokratičnost“ volby. Především změnila její obsah. Z prezidentské volby se stalo částečné referendum o tom, jak má Česká republika vypadat v mezinárodním prostoru. Téma prezidenta tak nevyhnutelně přerůstá samotnou funkci – získal sice silný mandát, ale bez odpovídajících nástrojů. To přineslo jednak více nesplnitelných slibů a jednak, do jedné osoby se koncentrují postoje k NATO, Rusku, Evropské unii nebo Spojeným státům.

Česká veřejná debata už dávno není jednoduchý střet dvou bloků. Je to spíše roztříštěná mozaika postojů: vztah k NATO, vztah k Evropské unii, postoj k Rusku, postoj k Vladimiru Putinovi, vztah k USA, vztah k Donaldu Trumpovi, vztah k Izraeli a blízkovýchodním konfliktům, atd.

Tyto postoje netvoří konzistentní ideologie. Lidé běžně zastávají kombinace, které si navzájem odporují – aniž by to vnímali jako problém. Výsledkem není klasická polarizace, ale spíše ideologická roztříštěnost, z čehož nejčastěji vzniká iracionální očekávání a tím i povolební zklamání.

V takto nastaveném prostředí se prezident stává ideálním cílem. Ne proto, že by měl zásadní exekutivní moc, ale proto, že je nejviditelnější politickou figurou v systému. Je dost silný na to, aby symbolizoval stát, a zároveň dost izolovaný na to, aby do něj bylo možné promítat téměř cokoliv.

Výsledkem je pak předvídatelný mechanismus. Veřejnost na prezidenta projektuje své geopolitické postoje – média tento konflikt zesilují – politické tábory si skrze něj ventilují své vlastní rozpory. Prezident se tak stává méně aktérem politiky a více jejím ventilem.

Stejný mechanismus se v minulosti projevil i u Miloše Zemana – pouze s jiným ideovým obsahem. Zatímco Zeman polarizaci aktivně přiostřoval z pozice anti-establishmentu, Petr Pavel je do ní vtahován jako reprezentant prozápadního konsenzu. Struktura je ale totožná.

Prezident Petr Pavel není příčinou politického konfliktu v České republice. Je jeho produktem, ale zároveň i jeho symbolem.

Skutečným problémem není konkrétní hlava státu, ale systém přímé volby, který z prezidentského úřadu učinil vysoce exponovaný nástroj politické mobilizace. Tento model však naráží na zásadní limit: návrat k parlamentní volbě je politicky i institucionálně už neprůchozí.

Česká republika se tak ocitla v systému, který bude i nadále produkovat silně viditelné a tím i nutně polarizující prezidenty. A to přinese vyšší míru politického extremismu.