Česko neví, co s prezidentem. Ví, že byl, je a bude a že si bez něj nelze systém moci u nás představit. Postava, která může být 5 let zcela nenápadná, ale také postava, které – zdá se čím dál více – když si hodně zamane, může nejen vládnout de facto, jako kdysi Miloš Zeman, ale je schopna doslova vytvořit vlastní mocenské centrum. To nám zas pro změnu naznačuje rodící se aliance „ulice“ a Petra Pavla. Netřeba dodávat, za vším hledej přímou volbu.

Tabu jen relativní
Narušení jednoznačnosti výkonu politické moci posílením pozice prezidenta je vcelku znepokojivé od samého počátku. V podstatě jsme se smířili s tím, že si přímo volení prezidenti budou dovolovat určité věci, pro Václava Havla a Václava Klause v jejich éře nepředstavitelné. Až dosud šlo ale o relativní tabu. I přes uplatnění svého výkladu ústavních pravomocí lze od „nových“ prezidentů očekávat brzký návrat do celkově submisivního postavení vůči druhému a podle Ústavy hlavnímu mocenskému centru – vládě.

Časy se ale mění. Za Zemana a vlastně ani nyní, v době mandátu Petra Pavla, nebyl a není důvod předpokládat, že by prezident jednal pučisticky. V době Zemana, který je osobnostně schopen něco takového udělat, panoval ve světě i u nás relativní klid. To se nyní hodně změnilo, ale Pavel podle všeho není člověk s mocí zasnoubený. Jen z Turka se bude hodně dlouho léčit. Smutný pohled je i na to, jak moc je veden svými poradci, zvláště jedním. Tedy, sejde-li se doba a typ člověka – obé vcelku pravděpodobné – může nás budoucí český prezident ještě vcelku dost překvapit.

Z milosti Boží
Co je vlastně prezident? Oslabený monarcha. Jeho moc republikánské režimy napříč Evropou redukovaly převážně na symbolického dárce moci lidu, zastoupenému demokraticky zvolenou vládou v čele s premiérem. Původní myšlenka zůstala: prezident jako pokračovatel Bohem garantované tradice. Nikomu odpovědný. Proto milost, vrchní velitel, symboly, rituály, charita, lidská práva a jiné. A vláda jako antagonistický princip – z vůle lidí. Kohabitace vychází z respektu k tradici, připomíná vztah moderního evropského státu a zkrocené církve, někdejší moci duchovní.

Skoncování s konstituční monarchií a s privilegii šlechty podtrhovala v českém kontextu až do roku 2013 nepřímá volba osoby prezidenta. Prezident – zcela záměrně – neměl mít vlastní specifický zdroj moci. V podstatě z obav z restaurace. Vedl cosi jako volební kampaň, ale ta, jak si dobře pamatujeme z dob po roce 1989, mířila prakticky výhradně na zákonodárce. Neznamenalo to, že kandidát musí být nutně partajní odchovanec a zkušený v politice, ale obvykle tomu tak bylo a spíše mělo být. Aby se za nepřímo voleného prezidenta sešla statisícová demonstrace, si šlo představit možná za Václava Havla.

Smlouva vypovězena
To všechno odnes čas. Mít v zádech statisíce, miliony hlasů voličů, vyřčená kréda, morální závazky a sliby, zaplacenou a oddřenou kampaň, představuje předpoklad k přinejmenším odvážné prezidentuře. Když na to přijde, mohu jako prezidentský kandidát vést kampaň proti stávající – po dvou, třech letech automaticky nepopulární – vládě. Vyvézt se na jejím odmítání, v podstatě jako opozice. Dosaďme si situace, kdy právě takový prezident například chce a vláda nechce: být, respektive nebýt v EU, podepsat či nepodepsat ústavní zákon, setrvat nebo nebýt v NATO, poslat neposlat někam armádu.

Až dostanou za dva roky kandidáti na prezidenta v přímém přenosu televize otázku, zda jmenují všechny navržené kandidáty na ministry, ani jediný to už neslíbí. Jeden z nich bude zvolen jako člověk, který nemusí jmenovat zvoleného poslance členem vlády. Na základě vlastního demokratického mandátu k možnosti právě takového jednání. Smlouva o podřízení moci žijící z rodové tradice, symbolické, moci čerpající legitimitu z novověké občanské racionality, je už nyní s nápomocí přímé volby prezidenta vypovězena v klíčovém bodu.

Prezident místo Senátu
A zcela po právu: demokratická povaha zdroje moci je z principu dynamická a progresívní, počítá se závazky a se splněnými cíli. Co víc, s obhajobou mandátu. Trochu hollywoodsky řečeno, máme tu demokratický návrat vzkříšeného monarchy. Monarchy? Kým jiným je podle Ústavy nikomu (kromě voličů) neodpovědná a v době výkonu mandátu fakticky neodvolatelná osoba prezidenta? Nemusí se to nám, přesvědčeným republikánům, líbit. Ale problém není v ohrožení demokracie pseudomonarchismem. Co ji ohrožuje víc? Silnější prezident, nebo masový volební akt bez jakéhokoli obsahu a smyslu?

Přímo volený prezident má v časech, kterými budeme procházet, velkou šanci na růst své mocenské role. Skoro se až zdá, že se hodí právě do těchto časů, aby zosobňoval základní civilizační hodnoty, tradici i možnost rázné akce a zjednodušení. Cosi jako protiváhu důsledků poměrného volebního systému. Má-li mít příští úřad prezidenta smysl, měl by si více přisvojovat úzce národní témata - inspiraci na poli trestní justice, ochranu rodiny, podporu církví a domácí kultury, vyjadřovat se k migraci, týká se ho ale také například zemědělství.

Proč by ostatně nemohl mít vlastní zákonodárnou iniciativu? Do voleb by mohl jít například s programem zrušení Senátu. Není tato český národ sužující instituce ostatně jeho rajón? Nač živit 80 lidí, kteří sem tam vrátí nějaký zákon Poslanecké sněmovně, a jinak jen mudrují v chodbách Valdštejnského paláce? Prezident má právo veta rovněž. Zkusme se na přímo voleného prezidenta, když už ho máme, dívat jako na příležitost, mimo jiné k úklidu a reformě institucí. Anebo se vraťme k volbě nepřímé. Tedy na začátek, do dob, kdy jsme se králů a knížat ještě báli.