Přestavte si, že by vašeho syna nebo vnuka povinně, na základě rozhodnutí Evropského parlamentu z roku 2026, ve věku osmnácti let vykastrovali, jelikož je to potenciálně sexuální násilník. A kdo by se tomuto nařízení vzepřel, byl by ihned označen za zastánce sexuálního násilí.

Absurdní? V dnešní Evropské unii ani tolik ne. Ale pěkně popořádku.

Ochrana dětí před sexuálním zneužíváním patří mezi legitimní a nesporné cíle demokratického právního státu. Právě proto je třeba vést hlubší diskusi o prostředcích, které k tomuto cíli volíme. Dobrý úmysl totiž sám o sobě ještě nezaručuje dobré právo. A spravedlnost, tu již skoro vůbec.

Evropská unie prodloužila platnost tzv. Chat Control 1.0, tedy dočasné výjimky z pravidel důvěrnosti elektronické komunikace. Ta umožňuje poskytovatelům e-mailových a komunikačních služeb dobrovolně vyhledávat ve zprávách a přílohách materiály související se sexuálním zneužíváním dětí. Samotný cíl je nepochybně správný a pochopitelný. Otázkou však zůstává, zda zvolený prostředek nepřekračuje meze, které by měl právní stát (Rule of Law) respektovat.

Presumpce viny?

Evropská právní kultura stojí dlouhá léta na několika základních pilířích. Jedním z nich je presumpce neviny. Druhým je ochrana soukromí. A třetím zásada, že zásahy veřejné moci mají být přiměřené, nezbytné a cílené. Plošné monitorování elektronické komunikace se s těmito principy dostává do zjevného „napětí“.

V trestním řízení je běžné, že policie, se souhlasem soudu a na návrh státního zástupce, může – opakuji důrazně: po soudním povolení – odposlouchávat konkrétní osobu, existuje-li závažné důvodné podezření.

Něco jiného je však vytvořit systém, v němž jsou preventivně analyzovány miliony zpráv lidí, vůči nimž neexistuje sebemenší podezření. Takový přístup obrací tradiční logiku právního státu. Nejdříve se kontroluje každý a teprve následně se zjišťuje, zda někdo náhodou nespáchal trestný čin.

Poctivý občan se nemusí bát?

Zastánci opatření namítají, že poctivý občan se přece nemá čeho obávat. Jenže ochrana soukromí nikdy nesloužila pouze těm, kteří něco skrývají. Slouží každému z nás. Advokát, lékař, novinář, podnikatel a samozřejmě i běžný občan mají legitimní právo komunikovat bez pocitu, že jejich soukromá korespondence může být předmětem automatizovaného skenování.

Je rovněž namístě položit otázku efektivity. Pachatelé nejzávažnější trestné činnosti zpravidla využívají šifrované nebo anonymizované platformy, případně prostředí tzv. darknetu. Jestliže budou vědět, že běžné komunikační kanály podléhají kontrole, lze očekávat, že je jednoduše opustí. Výsledkem tak může být paradox: profesionální pachatelé změní své návyky, zatímco zvýšenému dohledu budou vystaveni především běžní bezúhonní občané. To chcete, vážení europoslanci?

Salámová metoda

Znepokojení vyvolává i samotný vývoj evropské legislativy. To, co bylo v roce 2021 prezentováno jako časově omezená výjimka, se postupně stává novým standardem. Právě zde je namístě připomenout známý fenomén „salámové metody“. Jednotlivé zásahy do soukromí mohou být samy o sobě relativně malé, jejich kumulace však vede k podstatné proměně vztahu mezi občanem a státem.

Právní stát se nepozná podle toho, jak nakládá s oblíbenými názory či bezproblémovými případy. Identifikuje se dle toho, zda dokáže zachovat své principy i tehdy, kdy čelí mimořádně závažným hrozbám. Ochrana dětí je určitě jednou z povinností státu. Stejně tak je však povinností státu chránit základní práva všech občanů.

Ve svobodné společnosti by bezpečnost a soukromí neměly stát proti sobě jako nesmiřitelní soupeři. Úkolem zákonodárce je hledat taková řešení, která chrání obojí. Jakmile rezignujeme na presumpci neviny a přijmeme plošný dohled jako novou normu, může být cesta zpět mnohem obtížnější, než se dnes zdá.

Na úplný závěr bych si dovolil satiricky navrhnout, že po dobu další platnosti tohoto skandálního nedemokratického opatření by měl být plat europoslanců snížen na polovinu. A to byste viděli, jak rychle by se to zrušilo! To by (nejen) Zdechovský s Nerudovou zařadili takovou legislativní turbo rychlost, o které se nám normálně ani nesní.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.