Se zájmem, se sympatiemi, ale také s rozpaky sleduju zrod Tea Party, pravicové frakce uvnitř ODS.

Proč se sympatiemi? Protože i já jsem ODS kdysi spoluzakládal a pak jsem byl 25 let jejím členem. Odešel jsem v roce 2016. Moje deziluze narůstala postupně, jak kdysi klausovská strana jeden po druhém opouštěla principy, na kterých byla založena. Poslední kapkou pro mě byla zbabělá alibistická reakce na migrační krizi.

A proč s rozpaky? Protože na nápravu zevnitř už nevěřím. Ostatně jeden pokus o resuscitaci té „staré“ ODS už tady byl. Neúspěšný. Bylo to ještě za Nečase, a to ODS ještě zdaleka nebyla ideově v tak zbídačeném stavu, jako je po osmi letech šafářování Petra Fialy a spol. Toho pokusu se v roce 2013 účastnili oba předchozí předsedové, Klaus i Topolánek, ale skončil dřív, než začal. Propuklo řádění šlachtovsko-ištvanovské junty, jeden z hlavních organizátorů celé akce, bývalý předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř, coby údajný trafikant, který ovšem žádnou trafiku neobdržel, skončil v Ištvanově vazební šatlavě, Klaus i Topolánek se stáhli a torzo celého projektu posléze pod názvem Hlavu vzhůru paběrkovalo pod vedením Jany Bobošíkové.

Miroslav Macek, jenž je autorem jakéhosi provolání Tea Party, má samozřejmě pravdu, když píše, že ODS vznikla proto, aby vrátila lidem ztracenou osobní a ekonomickou svobodu a vytvořila tak prostor pro prosperitu společnosti. Ale že v toku času z politické praxe ODS tato základní politická úloha zcela vymizela a vznikla z ní strana, která je ochotná na jedné straně zachraňovat definitivně se potápějící TOP 09 a jít do koalice s křesťanskými socialisty, hájícími jen své vlastní zájmy, a na straně druhé zcela vážně uvažovat o povolební koalici s „neomarxisty s počítači“ a spolupodílet se tak na ještě hlubší destrukci občanských a ekonomických svobod. A posléze Macek dochází k závěru, že je nejvyšší čas, aby pravověrní členové ODS jim odcizenou stranu opět převzali do svých rukou.

Což o to, nic proti tomu, ale do voleb zbývá pár týdnů, a nabízí se proto docela logická otázka. Koho budou sympatizanti Tea Party, pravicové frakce uvnitř ODS, volit? Stranu, které jsou členy, ale s jejíž politikou dlouhodobě nesouhlasí? Pokud ano, je to celé dost na palici, protože namísto tolik potřebné změny tím jen zabetonují současný stav. A pokud se naopak chystají volit nějaký jiný politický subjekt, jenž jim názorově konvenuje, je pro změnu dost na palici, proč nadále zůstávají v politické straně, s jejíž politikou nesouhlasí. Politické strany jsou účelová uskupení, ne fotbalové kluby, kterým člověk zachovává celoživotní věrnost.

Jistě, zatímco uvést v život novou stranu je nesmírně obtížné – vím, o čem mluvím –, ODS je zavedená značka a oni doufají, že v ní převezmou iniciativu a vrátí ji do starých klausovských kolejí. Nerad jim beru iluze, ale je to pouze zbožné přání. Politici, kteří se zavedené značky zmocnili, ji už nepustí. V ODS si sice dones chovají pár pravověrných pravičáků, ale jejich vliv je marginální. Strana, která se stala miláčkem zdejšího levicového mediálního mainstreamu, strana, která sklapla kufry před Bruselem, strana, která akceptuje šílenost jménem Green Deal, je pro skutečnou pravicovou politiku mrtvá.

Zdejší pravičáci jsou pytel blech, plný samostatně uvažujících individuí. Chybí více pokory, tolerance a ochoty v jednotlivostech ustoupit. Není účelem tohoto textu kteroukoli pravicovou iniciativu či uskupení zpochybňovat nebo hanět ani dělat propagaci mé domovské Trikoloře. I ta má nepochybně svoje vady a problémy, ale jedno jí upřít nelze. V budování pravicového politického subjektu a ve sjednocování skutečně pravicových politických sil došla v České republice nepochybně nejdál. Už k sobě přitáhla Svobodné, Soukromníky, Stranu nezávislosti ČR a Manifest.cz. Možná i tohle by sympatizanti Tea Party měli brát v potaz. Že mi nevyhovuje tahle nebo jiná osoba? No a co? Jde přece o věc a o směr, ne o jednoho člověka.

O tom, jak to ve skutečnosti chodí, hezky vypovídá tahle moje historka. Bylo to v létě roku 2017. Seděl jsem na zahrádce jedné královéhradecké pivnice s mladým Klausem a klábosili jsme o politice. Zatímco Václav už byl na kandidátce zavedené ODS, my jsme si na politickou stranu hráli utrácením času, energie i vlastních peněz v Alternativě pro Českou republiku. Líčil jsem Vaškovi marnost našeho počínání a vedle pochopení pro jeho postup jsem vyslovil i obavu, že výsledkem jeho rozhodnutí ale nakonec stejně bude, že jen posílí všechny ty, co ODS přivedli „cugrunt“. Opáčil mi na to tenkrát: „Víš, kolik šmejdů se vydrápalo do politiky po zádech našeho dědy?“ Nu, a jak to nakonec dopadlo? Václav díky preferenčním hlasům přeskákal až do sněmovny a svým osobním nasazením Fialově zparchantělé ODS nepochybně přisypal pár procent. A pak ho z poslaneckého klubu i z ODS vyloučili i ti, kteří by se bez těch „jeho“ procent do sněmovny vůbec nedostali.

Takže tak, milí příznivci Tea Party!