Tak obvykle začínají dopisy mladších členů širokých rodin, dalo by se říci rodinných „klanů“. Píší je vnuci a pravnuci těm, kdo si s nimi v dětství hráli, kdo je vodili do školy, když byli v 1. třídě, komu se prvnímu svěřili, že rozbili míčem okno a komu chodili ukázat vysvědčení. Ti dědečkové a babičky totiž na svoje vnoučata měli a mají i v dnešní rychlé době tu úžasnou „valutu“: oni totiž na svá vnoučata mají čas a jsou ochotni jim ho věnovat. V ten společně prožitý čas si s nimi nejen hrají, čtou si a povídají, jak to bylo kdysi, ale od nich děti dostávají i zkušenosti a sdělení „co se sluší a co nikoli“. Ne, nemluvím teď o bontónu a chování podle Guta-Jarkovského, ale mluvím o hodnotách, na které se v dnešní době zapomíná: na základy dobrých vztahů, na pravdomluvnost, neohýbání hřbetu, ale nikoli drzost, na to, že „co máš v hlavě, to ti nikdo nemůže vzít“ a takové ty obyčejnosti, které dělají život dobrým a ke kterým za dlouhá léta, která ta starší generace prožila, postupně došla.

Nějak jinak si ale toto oslovení vykládají někteří, asi progresivní, zastánci budoucnosti mládeže, zvláště před volbami. Už jsme tady měli „Přemluv bábu“ a před těmito volbami projevuje obavy z toho, jak bude volit ta starší a nejstarší generace, i pan Jan Hrušínský (70 let) a prý i pan Jiří Lobkowicz (66 let). Prý ti staří, nemožní, třeba i někteří téměř nesvéprávní, chtějí svým vnoučatům a pravnoučatům zničit budoucnost. Čím? No prostě pouze a pouze tím, že dají najevo svůj názor a pohled na společnost a dění v naší zemi svým hlasem ve volbách. Pokud se nemýlím, umožňuje jim to Ústava České republiky. Jejich hlas je právě tak platný, jako hlas těch 18ti, 20ti či 22ti letých a dalších mladých.

Volební právo mají občané naší země – tehdy ještě za Rakousko-Uherska, od začátku 20. století (muži) a od roku 1920 i ženy, tehdy starší 21 let. (Nikdo se nepozastavoval nad tím, že prvnímu prezidentovi Československé republiky bylo v době zvolení 68 let).

Možná ale ti zastánci mladých hlasů nevědí, že pro volby po 2. světové válce bylo náhle umožněno volit už nikoli od 21. roku, ale od 18 let. Jak ty volby dopadly, to víme nejen my starší, ale snad i ti mladí. Ovšem pouze ti, kteří dávali pozor v hodinách dějepisu, nebo to slyšeli od svých dědečků a babiček. Jméno Klement Gottwald si snad zapamatovali a únor 1948 jim snad také něco říká. Proč byl věk, od kterého bylo možno volit, tak náhle a rychle změněn? Najednou totiž díky této změně přibyli voliči. Mladí, usměvaví, nadšení. A také chytlaví na krásná slova o světlé budoucnosti. V duchu písně, že „mladý je každý komunista“ ty volby dopadly naší 40ti letou porobou, kterou si „užili“ naši rodiče a my, dnes ta starší generace.

Snad ti, kteří vymysleli a šíří teorii o „nemožných důchodcích“, snad tuto „malou a drobnou změnu“, která zamávala našimi životy, znají.

A nemohu nedodat ještě jednu skutečnost: když se za samozřejmé považuje, že Listopad 1989 byl pouze díky studentům, nemylme se. Těch, tehdy čtyřicátníků, bylo na Albertově nemálo. Pouze nebyli na tribuně a nebyli tolik vidět. Pak to byli právě oni-dnešní „nemožní důchodci“, kdo rozpohybovali veškeré další dění. Ale o tom by mohl vyprávět i Jan Hrušínský. Jeho otec, tehdy už také postarší pán, byl zvolen poslancem Federálního shromáždění. A nebyl tam zbytečný!