Rathův znárodňovací dekret na nemocnice neprošel přes Ústavní soud a divit se tomu může pouze exministr zdravotnictví. Zákon o neziskových nemocnicích zcela nepochybně zbavoval vlastníky práva nakládat se svým majetkem, a když přes veškerá upozornění expertů i autora tohoto komentáře socialisticko-komunistická koalice prosadila tyto kritické paragrafy, jen málokdo pochyboval, že ústavní soudci rozhodnou tak, jak rozhodli.

Prostor k rozkrádání

Hysterické výlevy ve stylu zhrzené milenky na téma ódéesácky zaujatého soudu či dávání přednosti byznysu před zdravím lidí jen dokládají neschopnost autorů a zastánců této šílené právní normy opřít se o skutečné argumenty. Jestliže zákon předepisoval právní formu nemocnic, dával pravomoc rozhodovat o rozsahu nemocniční péče, jejích cenách, mzdách personálu a dalších zásadních skutečnostech do rukou ministerských úředníků a konečný účet předkládal vlastníkům pouze k proplacení, může se MUDr. Rath stavět třeba na hlavu, ale o nic jiného než o znárodnění zde nepochybně nejde.

Rathova drzost, s níž nyní hlásá, že nemocnice nyní budou privatizovány a jejich majetek se ztratí, může působit jenom na toho, kdo zákon nečetl a neví nic o fungování systému financování zdravotnictví. Prostor k rozkrádání je především v nemocnicích zřízených jako rozpočtové organizace, protože není nijak oceněn jejich majetek, vedou velmi svérázné účetnictví a ministerstvo spravované sociálními demokraty nebylo nikdy schopno provádět skutečnou kvalifikovanou kontrolu.

Na rozdíl od nemocnic zřízených jako obchodní společnosti, jejichž majetek je jasně vymezen a ohodnocen, za jeho správu nesou členové statutárních orgánů osobní hmotnou odpovědnost a každý rok musí jejich hospodaření prověřit auditor.

Neziskové nemocnice podle Ratha měly sice mít rovněž standardní účetnictví, ale ve statutárních orgánech měli za velké peníze zasedat různí Drymlové, Pečenkové a další osoby s nepříliš valnou pověstí. Jejich odpovědnost by byla silně rozmělněna, protože by konaly jako údy státního orgánu a ten by nesl i hmotné následky. Řada paragrafů zákona navíc dávala značný prostor pro tunelování tzv. neziskových nemocnic. Například formou pronájmu. Neziskové zdravotnické zařízení by totiž bylo možné pronajmout, ale protože všechny peníze vydělané nemocnicí se musejí vrátit zpět, tak by majitel modernizoval nemocnici svému nájemci zdarma a ten by hezky česky dojil pronajaté neziskové zařízení. Není divu, že podezření na tento skrytý a utajovaný záměr Rathovy lékařské lobby pořád visí ve vzduchu.

V této souvislosti je naprostou fraškou ona ostrá Rathova kritika středočeského hejtmana Bendla, který chce ve standardních tendrech rozprodat malé, nevýdělečné nemocnice a soustředit se na pět zdravotnických ústavů zajišťujících standardní nemocniční péči. Obzvláště pikantní je spor socialistů s hejtmanem o berounskou nemocnici. Ekonomika jejího fungování je totiž dána jednoznačně tím, že patnáct minut autem po dálnici od Berouna jsou pražské nemocnice Motol a Na Homolce s vybavením, jemuž nelze v okresním měřítku konkurovat.

Těžko si představit, jak berounští občané dávají přednost operaci ploténky ve svém domácím ústavu před nejlepším českým neurologickým pracovištěm Na Homolce. Privatizace berounské nemocnice je tak evidentně jediným krokem k její ekonomické záchraně v nějaké specializované a omezené podobě. Pokud ovšem neakceptujeme Rathův záměr zrušit svobodnou volbu lékaře a vrátit se k povinnému setrvání ve své spádové nemocnici, kde má člověk smůlu, nebo peníze na úplatek lékařům v lepším ústavu.

Rath po mnoho měsíců lže

Zákon o neziskových nemocnicích byl bezesporu tím nejhorším, co se v české legislativě za posledních šestnáct let narodilo, a zrušení jeho nejdůležitějších částí je krokem do zemí se standardním způsobem financování zdravotnictví. Je to tedy zcela naopak, než jak po mnoho měsíců lže David Rath. V Německu, Rakousku či Švýcarsku opravdu existují nemocnice založené na neziskovém principu, ale nikde to není princip státem preferovaný. Všude dlouhodobě roste objem péče poskytovaný privátními zařízeními a to z prostého důvodu - jsou levnější. Navíc nezisková nemocnice neznamená automaticky státní nemocnice. Přístup k penězům ze všeobecného zdravotního pojištění pak mají ta zdravotnická zařízení, která léčí s nejlepším poměrem ceny a kvality a o kontrakt s pojišťovnou se soutěží v řádném tendru, takže to není jako v Rathově dekretu, kde měly neziskovky smlouvu zcela automaticky. Navíc zdravotnické systémy v těchto zemích znají takzvaný opt-out, čili vystoupení ze systému všeobecného zdravotního pojištění. Lidé tam místo plateb státu mohou zvolit komerční pojištění či hradit léčebnou péči ze svých úspor. Ústavní soud tak svým rozhodnutím posílil naděje, že legislativa ve stylu Chomejního či Kim Čong-ila se v Česku opravdu neuchytí.

LN, 30.9. 2006

zástupce šéfredaktora Eura