PRÁVO: Zamini versus Hrad
Spor o mezinárodní smlouvu k vydávání českých dětí z Norska je sporem o dělbu moci
Prezident Zeman plánuje sjednat s Norskem prezidentskou mezinárodní smlouvu, která by zajistila vydání dětí s českým státním občanstvím zadržovaných v Norsku zpět do jejich vlasti. Prezident republiky se inspiroval návrhem mezinárodní smlouvy, kterou mu poslal minulý týden předseda Svobodných Petr Mach. Prezident chce učinit státnický krok s cílem ochránit naše občany v zahraničí. Jak správně upozorňoval Petr Mach, tak mezinárodní smlouva totiž představuje jedinou univerzálně použitelnou možnost, jak by děti rodičů s českým státním občanstvím zadržované zrůdným Barnevernetem, mohly být navráceny zpět do České republiky.
Proti sjednání mezinárodní smlouvy prezidentem vystoupil zejména ministr zahraničních věcí Zaorálek a někteří ústavní právníci a politologové. Ze strany některých z nich dokonce docházelo ke zpochybňování toho, že prezident republiky má (či by přinejmenším měl de lege ferenda mít) oprávnění mezinárodní smlouvu o vydávání nezletilých osob sjednat. Vstoupili jsme do další fáze manipulativní a účelové protiprezidentské interpretace Ústavy (trvající již minimálně od doby prezidentování Václava Klause). Místo toho, aby byl Lubomír Zaorálek (který jako ministr zahraničí nedokázal za 2 roky téměř nic připravit a vyjednat) rád za vypracovaný návrh Petra Macha, kterého se nyní chopil prezident republiky, vymýšlí pofiderní důvody[1], proč prezident nemůže smlouvu sjednat. V jednom z rozhovorů ve vztahu ke sjednání mezinárodní smlouvy prezidentem prohlásil, že „bez toho, že by vláda dospěla k tomu, že lze něco podobného uzavřít ... se dá těžko o něčem takovém mluvit.“[2]
Ministerstvo zahraničí se zřejmě snaží uzurpovat si výhradně pro sebe právo sjednávat mezinárodní smlouvy a „vyšachovat“ z tohoto procesu prezidenta. Odpůrci sjednání mezinárodní smlouvy prezidentem často argumentují zákonem o ministerstvech (tzv. kompetenční zákon), který obsahuje zmínku o působnosti Ministerstva zahraničních věcí při zabezpečování přípravy a sjednávání mezinárodních smluv. Sjednání mezinárodní smlouvy ze strany Ministerstva zahraničních věcí je však možno uplatnit jen v případě, že na něj prezident sjednání mezinárodní smlouvy přenesl.[3] Běžný zákon totiž sám o sobě nemůže dát Ministerstvu zahraničí pravomoc, kterou Ústava svěřuje prezidentovi.[4] Ústava ČR (čl. 63. odst. 1, písm. b)) uděluje pravomoc sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy výlučně prezidentovi republiky, který může sjednání mezinárodní smlouvy přenést na vládu. To učinil (tehdy ještě prezident Havel) obecným rozhodnutím č. 144/1993 Sb., které je stále platné a účinné. Toto rozhodnutí o přenesení sjednání mezinárodních smluv na vládu se však vztahuje jen na mezinárodní smlouvy vládní a rezortní, k jejichž ratifikaci není potřeba souhlasu Parlamentu. Návrh mezinárodní smlouvy, kterou poslal Petr Mach na Hrad, však není smlouvou vládní či rezortní, ale mezinárodní smlouvou prezidentskou, jelikož upravuje práva osob ve smyslu čl. 49a Ústavy ČR a vyžaduje souhlas Parlamentu s ratifikací. Na sjednání takové mezinárodní smlouvy se obecné rozhodnutí č. 144/1993 Sb. o přenesení sjednání mezinárodní smlouvy na vládu (které ale prezident může stejně kdykoliv zrušit) nevztahuje a sjednání takovéto mezinárodní smlouvy je v rukou prezidenta Zemana. Tvrdí-li někdo opak, tak buďto nezná Ústavu, nebo lže.
Ústavní právníci Jan Kudrna (právní poradce premiéra Sobotky) a Jan Kysela pak sice zjednodušeně řečeno potvrdili výše uvedené, tedy že prezident může danou smlouvu sjednat, ale nepovažují to za správné mj. s ohledem na ústavní zvyklosti. Jejich pojetí našeho ústavního systému vychází z toho, že si nepřejí prezidenta jako aktivního činitele politiky. Občany přímo volený prezident však má být aktivní politický činitel. Prezident představuje vrcholný státní orgán a to i z právního pohledu. Občané České republiky si zvolili prezidentem výraznou osobnost s vlastními názory, nikoliv šedou myš, robota na podpisy, papouška či sluhu vlády. Svěřuje-li Ústava ČR prezidentovi pravomoc sjednávat mezinárodní smlouvy, nelze mu vyčítat, pokud chce tuto pravomoc vykonávat. Kdyby ústavozákonodárce nechtěl, aby prezident mohl sjednávat mezinárodní smlouvy, tak by mu tuto pravomoc nesvěřil. Dlužno však podotknout, že ČSSD plánuje prezidentovi úplně odebrat pravomoc sjednávat mezinárodní smlouvy, jak je patrné mj. z návrhu změny Ústavy ČR vypracovaného Jiřím Dienstbierem. Tento návrh jsem již v minulosti silně kritizoval.[5]
Ministr Zaorálek však nebyl s kritickým stanoviskem ke sjednání mezinárodní smlouvy prezidentem sám. Politolog Lukáš Jelínek například prohlásil, že „ústava praví, že prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, nikde není psáno, že by měl mezinárodní smlouvy iniciovat, sám je ze své funkce ústavně neodpovědný.“[6] Z toho dovozuje, že prezident nemůže mezinárodní smlouvu iniciovat. To je naprostý nesmysl, jelikož pravomoc sjednat mezinárodní smlouvu v sobě nese pochopitelně i právo ji iniciovat. Jak koneckonců uvádí i odborná publikace o mezinárodních smlouvách v českém právu, tak „za sjednání mezinárodní smlouvy je všeobecně považováno učinění všech kroků k tomu, aby mezinárodní smlouva platně vznikla.“[7] To obnáší pochopitelně i její iniciování. Při tvrzení, že prezident není z funkce ústavně odpovědný, pak Lukáš Jelínek zamlčuje, že prezident je ústavě odpovědný za velezradu, jakož i za hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, za což může být dokonce sesazen Ústavním soudem.[8]
Politoložka Dvořáková pak konstatovala, že prezident „nemůže žádnou takovou smlouvu bez souhlasu vládydojednat“ [9]. To však není jednoznačná pravda. Finální sjednání (podpis) mezinárodní smlouvy prezidentem podléhá jen kontrasignaci ze strany předsedy vlády. Kontrasignace je individuálním právem premiéra coby jedné osoby, nikoliv právem vlády jako takové.[10] Ústavní praxí je u nás rovněž to, že předseda vlády si nevyžádá před kontrasignací dokonce ani doporučující stanovisko vlády. Pokud je ve věci českých dětí zadržovaných v Norsku nečinná vláda, je dobře, že je činný prezident. Jelikož se jedná o prezidentskou mezinárodní smlouvu podle čl. 49a Ústavy, je pravdou, že před její ratifikací (nikoliv sjednáním) s ní budou muset vyjádřit formou usnesení souhlas obě komory parlamentu (prostou většinou).
Spor o sjednání mezinárodní smlouvy na pomoc dětem zadržovaných v Norsku se stal sporem o dělbu moci. Sporem o to, zda prezidenta necháme vykonávat jeho ústavně svěřené pravomoci, nebo z něho uděláme sluhu vlády. Naše demokracie stojí na dělbě moci, včetně tzv. dělby moci vnitřní. Stejně jako je moc zákonodárná rozdělena mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát, moc výkonná je rozdělena mezi prezidenta republiky a vládu. Vláda není nejvyšším orgánem moci výkonné, ale pouze orgánem vrcholným a není nadřazena prezidentovi. Každý demokrat by to měl akceptovat. Měl by umožnit prezidentovi v mezích textu Ústavy mezinárodní smlouvu s Norskem sjednat. Má na to výsostné právo.
------------------------------------------------------------
[1] Tvrzení, že návrh smlouvy zachází s dětmi jako se zločinci (jelikož obsahuje výrazy jako vydání, extradice apod. používané i v trestním právu v kombinaci s některými obdobnými zásadami) je nemístný. S termíny jako je „vydání dítěte“ pracuje třeba i Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, která je však v případě dětí zadržovaných Barnevernetem v Norsku neaplikovatelná. Návrh smlouvy je naopak poměrně podrobný a zcela jednoznačně by zlepšil postavení našich dětí v Norsku. Ani s názorem o přímé „nekompatibilitě“ tohoto návrhu smlouvy s naším členstvím v OSN nesouhlasím. Znění návrhu smlouvy je k dispozici zde: https://web.svobodni.cz/public/media/Katka-K./2016/MEZINARODNI-SMLOUVA.pdf
[3] Shodně KOUDELKA, Z. Prezident republiky, Praha: Leges, 2011, str. 79-80.
[4] Tamtéž.
[5] Článek je k dispozici na: https://web.svobodni.cz/clanky/tomas-grygar-dienstbieruv-navrh-zmeny-ustavy-cr-je-nutno-razantne-odmitnout
[6] http://play.iprima.cz/zpravy-ftv-prima-26-1-2016
[7] MLSNA, P., KNĚŽÍNEK, J. Mezinárodní smlouvy v českém právu. Praha: Linde, 2009, str. 217.
[8] Čl. 65, odst. 2 Ústavy ČR.
[9] http://play.iprima.cz/zpravy-ftv-prima-25-1-2016
[10] Shodně KOUDELKA, Z. Kontrasignace. Časopis pro právní vědu a praxi 2/2011, str. 120. „Kontrasignace je institut vázající platnost rozhodnutí hlavy státu na spolupodpis předsedy vlády, ne podrobující prezidenta vládě... Kontrasignace je navíc individuálním právem premiéra, nikoli vlády jako celku, byť ta může svým usnesením zavázat svého člena k určitému jednání.“
Autor je místopředseda Svobodných v Olomouckém kraji, místní asistent poslance EP Petra Macha
Převzato ze Svobodni.cz se souhlasem autora
