PRÁVO: Výborně, pane ministře!
Dlouhodobě mě zajímá, jak se moderní společnost chová k těm, bez nichž se neobejde: k lidem pracujícím na nočních směnách. Zatím se zdá, že dost macešsky.
Jistě: noční směnaři dostávají příplatky, ale ty nejsou tak závratné, aby vyvážily zápory toho, k čemu jsou takto zaměstnaní lidé nuceni. Ke konání „proti přírodě“: společnost je nutí v noci nespat.
Čím déle noční směna trvá, tím je to horší. Narážím tím na rozdíl mezi osmihodinovou a dvanáctihodinovou pracovní dobou.
Společnost (systém, režim – jak chcete) garantuje svým občanům v noci klid, je na to legislativní norma (zákon 258/2000 sb.) Denní klid, aby se co nejlépe po práci, ale někdy i před ní vyspali, nočním směnařům garantovat z logiky věci nelze. To je první handicap.
Tím druhým je vliv nočních směn na lidské zdraví. Existuje několik vědeckých studií (odborníci WHO 2007, švédská 2011 a britsko-francouzská 2014), které to dokazují. A varují. Jak na to společnost reaguje? V zásadě nijak.
Osobně považuji toto ignorantství vůči lidem, bez jejichž ochoty pracovat v noci a obětovat své zdraví a do jisté míry i rodinný život (o tom níže) by stát ze dne na den zkolaboval, za hanebnost.
Co pro ně ale můžeme udělat? Především: měli bychom je pořádně zaplatit, aby lidé pracující v nočních směnách dostávali výrazně vyšší plat než ti, kdo mají pracovní dobu přes den. Protože ať se na noční směnu člověk připraví sebelépe, z principu má, zejména pak po půlnoci, o jeden problém navíc. Musí překonávat spánek a z toho vyplývající únavu.
Ovšem peníze nejsou všechno. Stát by měl také garantovat, že nebude docházet k excesům typu chození na školení (zkoušky, preventivní prohlídky apod.) po noční směně. Tak jako zákoník práce v paragrafu 245 (ve znění z roku 2006) zakazuje zaměstnávání mladistvých prací přesčas a prací v noci, mělo by být také ustanoveno, že pracovník má právo se po noční směně jít vyspat (a ne vysedávat na školení, kdy mu zákonitě „padá hlava“) - a firmy a instituce by tomu musely přizpůsobit plánování podobných činností. (Ostatně pracující na ranních směnách také nechodí na školení a podobné akce začínající v sobotu dvě hodiny po půlnoci).
Další možností, jak lidi dlouhodobě pracující na nočních směnách ocenit (jak jim pomoci), je vzít vážně výše zmíněné studie (jistě o nich mocní této republiky vědí, když o nich vím i já, obyčejný občan, jeden z 10 milionů) a jejich zdravotní handicap zohlednit dřívějším odchodem do důchodu s ohledem na počet odpracovaných let na směnách (např. 10 let = o rok dříve – či tak nějak podobně).
V zásadě mi jde o přirozený respekt vůči lidem pracujícím v noci. Ten nadřízení v řídících strukturách firem a institucí často nemají, pakliže bez mrknutí oka řeknou: za týden po noční směně v sedm ráno je povinné školení. Čili: nemají-li ho, je nutné vynutit si jej zákonem. Jsem si jist, že kdyby zákon nezakazoval noční práci mladistvých, že by je nejeden manažer nechal v noci pracovat, aniž by o tom hlouběji přemýšlel.
Tady se ukazuje, že trh (ačkoli jsem jeho stoupencem) nevyřeší sám od sebe všechno a že je nutná jistá míra regulace.
Jednou z mála osobností ve vysoké vládní funkci, která se zajímá o to, co obnáší práce v noci, je nový ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík. V pátek 2/12 s ním portál Seznam Zprávy zveřejnil rozhovor, z něhož vyjímám:
Sestry nechybějí v jednosměnných ambulantních provozech, ale v lůžkové části, kde musejí sloužit odpolední a noční směny. Teď se dočkají desetiprocentního navýšení tarifů. Ale kromě toho ještě musíme najít dodatečné zdroje k tomu, abychom jim směnnost osladili natolik, aby byly ochotny se tak trochu vzdát toho, co ženy preferují - já se tomu nedivím, to je dobře - to je rodinný život. Ta nutnost být po nocích mimo domov musí být nějak ohodnocena.
Je to možná poprvé, kdy z tak vysokého místa státní moci zaznělo uznání pro někoho, v tomto případě ženy na pozicích zdravotních sester, kdo pracuje v nočních směnách. Nevím, jak v tom bude ministr Ludvík úspěšný, ale tento jeho pohled je nutné ocenit. I v případě, že nebyl primárně motivován lidumilností pana ministra, ale realitou – nedostatkem sester tam, kde jsou vyžadovány odpolední a noční směny. Nicméně je podstatné, že ministr nahlas artikuloval jeden z problémů, které směnnost přináší, tj. neblahý vliv na rodinný život.
Přiřadíme-li k tomu ještě další výše zmíněné negativní aspekty týkající se práce v noci, pak dojdeme k závěru, že vztah společnosti k nočním směnařům představuje problém, který by měl být řešen úměrně jejich významu a nebezpečí, která podstupují.
Najde k tomu vrchnost odvahu a dobou vůli?
Seznam Zprávy 2. 12. 2016. Slova ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka