Usneseními Nejvyššího správního soudu byl horký brambor otázek ústavní konformity zákona zřejmě přenesen na Ústavní soud. Minorita senátu má zákon za neústavní.

Ve včerejším vyhlášení série usnesení Nejvyšího správním soudem (NSS) ve věcech kandidátů na prezidenta republiky se jednalo v zásadě o dva druhy otázek. Prvním bylo rozhodnutí soudu o návrzích soudu jednotlivých kandidátů. Druhou, a asi důležitější, je ústavní konformita zákona o volbě prezidenta republiky, resp. jeho částí, jež je součástí zdůvodnění těchto usnesení.

Zde se soudní senát jako celek zachoval vskutku šalamounsky, neboť ústavnost uvedeného zákona vážně zpochybnil, ale jen nejtěsněji možně velkou minoritou svých soudců.

Znamená to, že NSS proces voleb sám nijak nezbrdil, ale v maximální možné míře otevřel prostor pro ústavní stížnosti neúspěšných kandidátů.

Proč uspěla jen Jana Bobošíková

V první rovině uspěla pouze Jana Bobošíková - soud se přiklonil k výkladu, že chybovost vzorků se v zásadě má průměrovat a nikoli sčítat. Soud přitom výslovně uvedl, že i výklad Ministerstva vnitra (MV) je možný: "Soud připouští, že výklad předmětných ustanovení, zaujatý odpůrcem [tj. Ministerstvem vnitra], nevybočuje z jejich jazykového znění." (např. bod 53 usnesení Vol 11/2012). Sám však na základě několika jiných výkladových metod, včetně teleologické (smysl zákona), a včetně např. vzetí do úvahy zásady, že v případě spornosti se spíše má podpořit výklad umožňující uplatnění ústavních práv volit a být volen, došel k odlišnému závěru.

Ani po odstranění této chyby však počet bezvadných petentů u ostatních navrhovatelů nedosahuje hranice ústavou předepsaných 50 tisíc. Soud u nich přitom majoritou svých hlasů zdůraznil, že chybovost navrhovatelů Okamara (19,4 % a 22,9 %) a Dlouhý (16,2 % a 18,4 %) je řádově horší, než všech ostatních kandidátů. U nich se chybovost pohybovala od 4,2 % a 3,3 % u Z. Roithové po 11 % a 12,5 % u J. Fischera, ačkoli všichni kandidáti "čelili stejným interpretačním problémům ohledně nové právní úpravy". Tím se podle soudců "zpochybnila existence a vážná vůle bezmála čtvrtiny osob, které za podpisy skrývají" a zdůraznili, že "závažné 'nekalé praktiky' v souvislosti s volbami mohou oslabit integritu voleb a tedy i demokracii samotnou." (body 73 a74 usnesení Vol 11/2012). Uvedenou chybovost petic soud označuje za flagrantní a možnost uznat je za bezvadné za vyprázdnění ústavního požadavku 50 tisíc podpisů i za narušené férovosti nastávajících voleb.

Minorita má prováděcí zákon za protiústavní!

Je to však druhá rovina, tj. hodnocení ústavnosti, v níž dochází mezi majoritou a minoritou soudců k původu rozkolu.

I vzhledem k výsledku usnesení majorita (soudci Šimíček, Camrda, Kühn, Průcha) nutně musela podpořit ústavní konformitu. Zjednodušeně řečeno, ustanovení zákona považují za nacházející se v mezích Ústavy a postup MV pak za se zákonem souladný, až na výše zmíněné chybné počítání chybovosti celku ze vzorků.

Minorita (soudci Baxa, Malík, Passer) usnesení senátu ve věcech navrhovatelů Bobošíková, Dlouhý, Okamaru nepodpořila, takže byla přijata jen nejtěsnějším možným rozdílem 4:3.

Samotná ústavnost změny Ústavy (přímá volba prezidenta) je i podle minority nezpochybnitelná, neboť nezasahuje tzv. materiální jádro Ústavy a stala se formou ústavního zákona.

Jinak tomu ale je se samotným zákonem. Ústava předepisuje petici "podepsanou nejméně 50 000 občany České republiky, oprávněných volit prezidenta republiky" (Čl. 56 odst. 5 Ústavy).

Soudci se přitom domnívají, že ústavodárce předpokládal kontrolu všech podpisů (bod 16 disentu ve Vol 11/2012), neboť mj. dle důvodové zprávy k ústavní změně byl počet 50 tisíc zvolen jako kompromis mezi kontrolovatelností a masivností politické podpory potenciálního kandidáta.

Zákon však podle minority soudců neposkytuje žádnou předchozí (apriorní) možnost ověření těchto podpisů (např. úředně ověřený podpis) na petici, ale ani žádnou reálnou metodiku jejich následné (aposteriorní) kontroly.

Při velikosti obou vzorků cca 17 tisíc na kandidáta je jakákoli nynější aposteriorní kontrola pravosti podpisů zcela nereálná, mimo možnosti zcela kohokoli, včetně Ministerstva vnitra, jakože to k tomu ani není zákonem zmocněno. V tomto tkví první značná vada ústavnosti zákona, která zde má formu mezery v zákoně. Zákon neupravuje něco, co by upravovat dle Ústavy zřejmě měl!

Zákon se náhradně soustředil na kontroly údajů u záznamů.

Podle soudců: "Zákonodárce tak vytvořil prostředí, v němž se podpora kandidáta peticí určitého počtu oprávněných voličů může snadno zvrhnout v pouhé ověření schopnosti kandidáta nashromáždit předepsaný počet správných osobních údajů."

Podle soudcovské minority ale i zde je ústavnost zákonné úpravy pochybná. Vydaná rozhodnutí Ministerstva vnitra považuje za soudně nepřezkoumatelná, protože kupř. jen kontrola 17 tisíc záznamů by zabrala u každého navrhovatele 51 hodin, a to i kdyby registr evidence obyvatelstva fungoval jak má a stačily vždy jen 3 minuty na záznam. Při lhůtách daných zákonem pro vydání rozhodnutí NSS takové kontroly nemohl provést a poskytnutá soudní ochrana proto je pouze iluzorní (sic), což porušuje ústavní ochranu práva na soudní přezkum dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, nebo vede k "zásahům do prezidentské volby a tím i do svobodné politické soutěže". (bod 54 disentu ve Vol 11/2012).

Soud uvádí, že se jedná o vady zákona, které sice asi byly způsobeny spěchem zákonodárce zákon jednak sepsat, jednak stihnout přímou volbu, ale tuto časovou tíseň si zákonodárce (rozuměj Parlament a politici v něm) způsobil sám tím, že se změnou Ústavy příliš dlouho otálel.

Za podstatný argument lze považovat i východisko minority: "Soud by ... neměl přijímat řešení, které by se v podmínkách konkrétního řešeného případu jevilo jako vhodnější či individuálně spravedlnější, ale za cenu méně vhodného či spravedlivého řešení v jiných srovnatelných případech." (bod 13 disentu ve Vol 11/2012).

Minorita uvádí, že rozumí i praktickým důvodům neblokování voleb. Za stejně důležité však považuje i to, aby se volby odehrávaly podle pravidel, které společnost určila.

Z toho lze asi vyvodit, jinak řečeno, že sice metodika Ministerstvo vnitra je souladná se zákonem (až na výše uvedenou chybu sčítání chybovosti vzorků) a tato kontrola dle zákona je ústavně konformní, a podle výsledků se zdá, že Okamura a Dlouhý nemají dostatek platných záznamů a mají vysokou chybovost, ale soud nebyl fakticky schopen provést přezkum postupu MV!

Návrh Samkové

Návrh K. Samkové byl odmítnut v zásadě zejména na základě toho, že sesbírala pouhých 1076 podpisů.

Samková ovšem uvádí, že žádné sběry podpisů sama neorganizovala, ale že má za to, že iniciativa má vzejít zdola od podporovatelů. V tomto smyslu proto svých 1076 podpisů považovala za ekvivalent 50 tisíc ostatních kandidátů, kteří postupovali zcela jinak.

V návrhu rovněž kritizovala sběr podpisů a údajů na petice s tím, že tento nezaručoval podepisujícím žádnou ochranu a že i v důsledku toho mají mnozí jiní kandidáti tak vysoké procento chybných údajů na peticích.

Podle odůvodnění (bod 20 usnesení Vol 10/2012) navrhovatelka namítla i to, že hlasy ostatních kandidátů možná nelze vůbec započítat, neboť údajně byl porušen zákon o právu petičním.

NSS proto celkem důvodně navrhovatelce vytkl, že je ve střetu zájmů se svým klientem, když jako advokátka současně zastupuje kandidáta Tomia Okamuru v jiném, ale obdobném řízení (bod 23).

Názor autora článku

Výše jsem se snažil výběrem a citacemi co nejpřesněji zprostředkovat hlavní argumenty. Zde uvedu přídavné názory své.

Dvoudenní lhůta pro podání návrhu k NSS byla příliš krátká.

I když NSS argumentuje, že lhůta je fakticky pětidenní, i přesto ji považuji za krátkou. Spíše než s použitým podáním stížnosti v trestním řízení bych věc srovnal s dříve platnou třídenní lhůtou pro podání směnečných námitek, která byla (právem) považována za zcela šibeniční. Přitom se ve věci směnek jednává o pravost zpravidla jediného podpisu a několika dalších údajů. Zde má navrhovatel v ještě kratší době přezkoumat několik tisíc záznamů, označených mu jako chybné Ministerstvem vnitra, přičemž ani žádné zvláštní možnosti kontroly, srovnatelné s MV, vůbec nemá.

Chápu argument NSS, že krátké lhůty jsou ve volebních věcí běžné a že mají bránit narušování plynulosti voleb, přezkum je však v těchto jiných případech množstevně zcela nesrovnatelný.

Jestliže minorita soudců NSS uvádí, že nebylo v možnostech soudu během cca 2 týdnů přezkoumat rozhodnutí MV, jak měl mít nějakou podobnou možnost kandidát během dvou (ev. pěti) dnů, aby mohl zformulovat relevantní návrh pro NSS?

Proč nebyl disent i u návrhu Samkové?

S použitou právní argumentací minority soudců se dle mého názoru stejný disent nebo aspoň jeho část měl objevit i usnesení ve věci navrhovatelky Samkové. Jestliže zákon trpí právní mezerou intenzity porušování ústavnosti, pak tento účinek měl i vůči procesu sběru podpisů navrhovatelky Samkové.

Je sice pravda, že navrhovatelka ani zdaleka nenasbírala dostatečný počet podpisů, je však otázkou, zda pokud jako právník vyhodnotí protiústavnost prováděcího zákona, zda jej má podporovat tím, že podle něj bude fakticky postupovat.

Rozhodnutí NSS je přesto asi dobré

Celý postup volby prezidenta republiky je pod silným časovým stresem. Jsou pod ním kandidáti, bylo pod ním Ministerstvo vnitra, které muselo vytvořit novou metodiku na zeleném poli, a byl v něm nyní i NSS.

Takový spěch tvorbě, aplikaci ani nalézání práva nesvědčí.

Pochopitelně nemohu vědět ani tvrdit, že se soudci senátu NSS vzájemně částečně dohodli, že volební proces pustí bez zdržování dál, nechají ale co největší prostor pro další ústavní přezkum. I pokud by tomu tak bylo, tak se nejedná o vysloveně špatný výsledek. NSS nevyplýtval čas a současně svým disentem vytvořil argumentační prostor ústavních úvah, v nichž se nyní mohou neúspěšní kandidáti i Ústavní soud pohybovat a zvažovat úspěšnost argumentů.

Určitá problematičnost může vzniknout, pokud stížnosti budou k Ústavnímu soudu podány na mezích zákonných lhůt. To by téměř nevyhnutelně vedlo k nutnosti pozastavit a odložit volby bez ohledu na to, zda budou stížnosti úspěšné.

Od navrhovatelů nyní bude státotvorné podat ústavní stížnosti buď brzy, nebo vůbec.

Osobně se domnívám, že ani Ústavní soud zatím neúspěšné kandidáty dále spíše nepustí. Předně zákonné kontroly údajů lze ústavně konformně zdůvodnit ověřováním toho, zda se jedná o občany oprávněné k volbě. Dále by to znamenalo zásadní zásah do rozběhlého volebního procesu i pro republiku nějakou dobu bez prezidenta.

Výhrady

Se spěchem byl napsán i tento článek na základě opravdu jen letmého přečtení usnesení NSS Vol 11/2012 ve věci navrhovatele Okamury, usnesení Vol 10/2012 ve věci navrhovatele Samková, usnesení Vol 13/2012 ve věci navrhovatelů Bobošíková a Morávková, a v nich citovaných ustanovení zákona, Ústavy a Listiny.

http://cz.linkedin.com/in/vojtechkment

autor je právník v režimu ladem