V českém trestním právu existuje skupina trestných činů, které lze zjednodušeně označit jako verbální. Nejde u nich primárně o fyzické jednání, majetkovou škodu nebo přímý útok na konkrétní osobu, ale o slovo, obraz, veřejný projev, slogan, plakát, článek nebo internetový komentář. Sem patří například hanobení skupiny osob nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob.

Tato ustanovení se obvykle zdůvodňují ochranou společnosti před rasismem, xenofobií, extremismem, násilím a závažným narušením veřejného pořádku. To samo o sobě není nesmyslný cíl. Slova mohou mít následky. Mohou vyhrocovat konflikty, ponižovat, mobilizovat a v krajních případech připravovat půdu pro násilí. Právo tedy nemůže předstírat, že veřejný projev nikdy nehraje žádnou roli.

Problém začíná tam, kde se z ochrany před nebezpečným projevem stává obecná správa veřejného jazyka. Stát pak přestává rozlišovat mezi slovem, které má reálnou schopnost vést k násilí nebo omezování práv, a slovem, které je pouze hrubé, nevkusné, zjednodušující, politicky odpudivé nebo morálně pobuřující.

Je zde však ještě hlubší problém. Česká republika není izolovaný ostrov. Je členem Evropské unie, je součástí širšího západního právního a politického prostoru a je vystavena tlaku mezinárodních institucí, politických trendů, nevládních organizací, akademických teorií i mediálních interpretací, které vznikají v jiných společnostech. Tyto společnosti mají jinou historii, jinou zkušenost s migrací, často i koloniální minulost, jiné etnické konflikty, jiný vztah k náboženství a odlišné napětí mezi většinou a menšinami.

To neznamená, že se Česká republika nemá od nikoho učit. Znamená to pouze, že nesmí mechanicky přebírat nejen cizí zákony, ale ani cizí diagnózu vlastních problémů. Právo totiž není jen soubor paragrafů. Každý paragraf v sobě nese určitý obraz společnosti. Předpokládá, čeho se společnost bojí, co považuje za nebezpečné, jaké konflikty pokládá za hlavní a jakou roli má stát hrát při jejich zvládání.

Právě zde leží základní problém současné debaty o verbálních trestných činech. Česká republika má splnit evropský právní závazek, ale nemá spolu s ním přijmout i cizí diagnózu vlastní společnosti. Má implementovat povinné evropské minimum, nikoli představu, že česká společnost je zatížena stejným typem skupinové nenávisti, jaký může existovat v jiných evropských zemích s odlišnou historickou, migrační, náboženskou nebo sociální zkušeností.

Z toho plyne obecnější pravidlo, které se netýká jen verbálních trestných činů. Pokud evropské právo řeší problém, který v české společnosti reálně existuje, má být implementováno věcně a účinně. Pokud však evropské právo reaguje na problém, který v českém prostředí buď neexistuje, nebo existuje pouze okrajově, měla by být jeho implementace minimální, přesná a omezená na právně nezbytný rozsah. Takový postup není odmítnutím evropského práva. Je to racionální způsob, jak splnit právní závazek a současně nepoškodit domácí společenské prostředí.

Právo totiž nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Každá nová trestní norma mění chování institucí, vytváří nové výkladové možnosti, posiluje motivaci k podávání oznámení, podporuje extenzivní výklad práva a rozšiřuje prostor pro úřední zásahy. Zároveň přesouvá hranici mezi společenským sporem a trestním řízením. Proto není rozumné zavádět silný právní nástroj tam, kde chybí odpovídající společenský problém. Minimální implementace je v takovém případě nejen obranou svobody projevu, ale i obranou normálního fungování společnosti.

Pokud se do českého prostředí přenese právní norma, která vychází z předpokladu, že hlavním problémem společnosti je veřejná nenávist mezi skupinami, vzniká otázka, zda tento předpoklad odpovídá české realitě. Česká společnost jistě není bezvadná. Je hrubá, ironická, podezíravá, někdy malicherná, často neuctivá a velmi často nedůvěřivá k morálnímu poučování. Ale není zřejmé, že by jejím hlavním problémem byla společensky významná vlna nenávistného násilí nebo masové podněcování k násilí proti chráněným skupinám.

Tento rozdíl není jen subjektivní dojem. Česká republika patří v mezinárodních srovnáních dlouhodobě mezi velmi bezpečné a mírumilovné země. Global Peace Index, který Institute for Economics and Peace označuje za přední světové měřítko mírumilovnosti, hodnotí 163 států a území podle souboru bezpečnostních, konfliktních a militarizačních ukazatelů. Česká republika se v roce 2025 umístila na 11. místě.

To samozřejmě neznamená, že česká společnost je bezchybná nebo že se v ní nevyskytují hrubé, nevkusné či nenávistné projevy. Znamená to však, že nelze bez dalšího vycházet z předpokladu, že česká společnost trpí takovou mírou skupinové nenávisti, násilí nebo veřejné agresivity, která by vyžadovala širokou trestněprávní kontrolu veřejného jazyka.

Právě proto může být kontraproduktivní, pokud se do českého prostředí mechanicky přenáší širší rámec boje proti nenávisti. Pokud se do společnosti s dlouhodobě nízkou mírou násilí a vysokým mezinárodním hodnocením bezpečnosti přenese právní a politický rámec vytvořený pro jiné historické a společenské podmínky, může začít působit opačně, než bylo zamýšleno. Místo aby řešil reálný problém, začne vytvářet nový: kriminalizaci ostrého, nevkusného nebo politicky nepříjemného projevu tam, kde takový projev zpravidla nepřerůstá v reálné násilí ani v závažné narušení veřejného pořádku.

Tím se společnost nezklidňuje. Naopak. Trestní právo začne působit jako nástroj dohledu nad přípustným veřejným jazykem. Lidé pak nemají pocit, že stát chrání veřejný pořádek před reálným nebezpečím. Mají pocit, že stát přejal cizí jazyk, cizí obavy a cizí morální kategorie a nyní je používá k převýchově vlastních občanů.

Česká společnost má v této věci vlastní historickou zkušenost. Nejde o zemi, která by přirozeně přijímala výchovnou roli státu v oblasti veřejného jazyka. Česká politická kultura je často hrubá, ironická, skeptická, protiautoritářská a nedůvěřivá k ideologickému moralizování. To není vždy hezké. Není to vždy ušlechtilé. Ale je to vlastnost prostředí, v němž má právo působit. Právo, které toto prostředí nebere v úvahu, nezačne společnost automaticky kultivovat. Spíše v ní posílí dojem, že stát trestá způsob řeči místo skutečně nebezpečného jednání.

Pokud se do takové společnosti bez dostatečného přizpůsobení přenesou právní představy vzniklé v jiném politickém a kulturním prostředí, začnou působit rušivě. Ne proto, že by ochrana menšin, důstojnosti nebo veřejného pořádku byla zbytečná. Ale proto, že právní pravidlo přestane odpovídat prostředí, v němž má být používáno. Výsledkem pak není větší důvěra ve stát, ale pocit, že právo se používá k trestání nepohodlného způsobu řeči.

To je strukturální problém malého státu v širším mezinárodním prostoru. Malý stát nepřebírá jen povinné právní minimum. Často přebírá i výkladovou atmosféru, hodnotové předpoklady a intelektuální módu silnějších center. Zákonodárce pak nezačíná otázkou, jaký problém skutečně existuje v české společnosti. Začíná otázkou, jak se má Česká republika přizpůsobit současnému jazyku evropských a západních debat. To je podstatný rozdíl.

Evropské právo, zejména rámcové rozhodnutí 2008/913/SVV, členským státům ukládá, aby trestaly některé závažné formy veřejného podněcování k násilí nebo nenávisti vůči skupinám vymezeným rasou, barvou pleti, náboženstvím, původem nebo národním či etnickým původem. To je závazek, který Česká republika nemůže ignorovat. Není tedy možné navrhnout právní úpravu, která by tuto oblast z trestního práva zcela odstranila.

Zároveň však evropské právo nenařizuje, aby Česká republika přijala nejširší možný výklad těchto ustanovení. Ponechává členským státům prostor, aby trestnost vymezily přesněji. Umožňuje, aby se trestaly jen takové projevy, které jsou způsobilé narušit veřejný pořádek nebo mají výhrůžnou, hrubě urážlivou či hanobící povahu. Tyto pojmy však evropské právo jednotně a podrobně nedefinuje.

A právě zde je prostor pro českou legislativní úpravu. Česká republika má převzít povinné evropské minimum, ale zároveň sama přesně vymezit, co v našem právním a společenském prostředí znamená hrubě urážlivý nebo hanobící projev. Jinak tyto neurčité pojmy zůstanou v rukou náhodného výkladu. A tam, kde zákonodárce mlčí, nastupuje soudce, státní zástupce, policista, znalec nebo momentální společenská atmosféra.

To je špatně. Trestní právo má být co nejurčitější. Občan má dopředu vědět, co je trestné. Nemá až dodatečně zjišťovat, že jeho projev byl označen za podněcování k nenávisti, protože se někomu jevil jako dostatečně odpudivý. Odpudivost výroku však sama o sobě nemá být měřítkem trestnosti.

Ještě horší je, pokud se jako měřítko trestnosti začne používat představa převzatá z jiných společností, podle níž je ostrý nebo urážlivý projev sám o sobě příznakem hlubšího nenávistného konfliktu. V českém prostředí to často platit nemusí. Hrubost zde může být projevem nevychovanosti, politického stylu, satiry, lidového odporu, ironie nebo prosté neschopnosti formulovat myšlenku kultivovaně. To ji nečiní pěknou. Ale mezi hrubostí a trestněprávně relevantní nenávistí je zásadní rozdíl.

Proto by český zákon měl jasně rozlišit několik věcí. Pravdivé skutkové tvrzení nemá být trestné jen proto, že je nepříjemné. Pokud někdo věcně popisuje kriminalitu, sociální problém, migrační politiku, kulturní konflikt, náboženskou praxi nebo historickou zkušenost, nesmí být trestnost dovozována z toho, že se popis někomu nelíbí. Pravda může být nepříjemná, ale trestní právo nemá chránit společnost před nepříjemností pravdy.

Stejně tak kritika ideologie, náboženství, politického programu, kulturní praxe nebo veřejné politiky není totéž jako útok na lidi pro jejich původ nebo příslušnost ke skupině. Kritizovat islám, křesťanství, migraci, multikulturalismus, nacionalismus, komunismus nebo liberalismus není samo o sobě podněcováním k nenávisti vůči lidem. Trestní právo má chránit osoby, nikoli ideologie před kritikou.

Hrubě urážlivý nebo hanobící projev by měl být vymezen úzce a objektivně. Nemělo by stačit, že je projev neslušný, přehnaný, ironický, vulgární nebo politicky radikální. Nestačí ani to, že v někom vyvolá silnou nelibost nebo pocit urážky. Za trestněprávně relevantní by měl být považován teprve takový projev, který závažně ponižuje lidskou důstojnost osob právě jako příslušníků chráněné skupiny a současně je v daném kontextu součástí podněcování k nenávistnému, diskriminačnímu nebo násilnému jednání.

Zákon by měl výslovně vyžadovat posouzení kontextu. Stejná věta může mít jiný význam v odborném článku, jiný v satirickém textu, jiný na demonstraci před rozvášněným davem a jiný jako výzva ve skupině, která už směřuje k násilí. Trestní právo nesmí posuzovat izolovaná slova bez situace, v níž byla použita.

Současně musí být zachován úmysl. Nestačí, že někdo dodatečně tvrdí, že určitý projev mohl v někom vyvolat negativní pocity. U verbálních trestných činů by mělo být jasné, že pachatel chtěl vyvolat nenávist nebo násilí, nebo byl alespoň srozuměn s tím, že jeho projev může mít tento konkrétní účinek.

Zákon by měl vycházet z konkrétní společenské nebezpečnosti projevu, nikoli z abstraktní představy, že nenávist je všudypřítomný společenský problém. Pokud určitý typ projevu v českém prostředí fakticky nevede k násilí, diskriminaci nebo závažnému narušení veřejného pořádku, nemá být uměle vytahován do trestního práva jen proto, že v jiných zemích se podobné projevy mohou odehrávat v jiném společenském napětí.

Z toho plyne možný směr legislativní úpravy. Český § 356 by neměl být ponechán v příliš široké podobě, kde se mluví obecně o nenávisti vůči národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob. Taková formulace je příliš široká. Zejména pojem „jiná skupina osob“ otevírá prostor pro neurčitý a rozpínavý výklad.

Přesnější znění by mělo vycházet z toho, že veřejného podněcování k násilí nebo nenávisti se dopustí ten, kdo veřejně a úmyslně podněcuje k násilí nebo nenávisti vůči skupině osob nebo jednotlivci pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, barvu pleti, původ, náboženství nebo víru, národní nebo etnický původ, jestliže je takové jednání vzhledem ke svému obsahu, formě, okolnostem, dosahu, postavení pachatele a pravděpodobnému okruhu adresátů způsobilé závažně narušit veřejný pořádek nebo má v souvislosti s tímto podněcováním výhrůžnou, hrubě urážlivou či hanobící povahu.

K tomu by bylo nutné doplnit, že za hrubě urážlivý nebo hanobící projev se považuje pouze takový projev, který závažným způsobem ponižuje lidskou důstojnost osob jako příslušníků chráněné skupiny a který v daném kontextu přesahuje pouhou kritiku, nadsázku, satiru, politický názor, historické hodnocení, pravdivé skutkové tvrzení nebo popis společenského jevu.

Zákon by měl rovněž výslovně stanovit, že za podněcování k nenávisti se nepovažuje kritika náboženství, ideologie, politického programu, migrační politiky, kulturní praxe, historického jednání, společenského jevu nebo veřejného jednání osob, pokud nesměřuje k vyvolání nenávisti nebo násilí vůči osobám pro jejich příslušnost ke chráněné skupině.

Součástí právní úpravy by mělo být i pravidlo, že při posuzování trestnosti projevu soud přihlédne k tomu, zda projev v konkrétním společenském, místním a časovém kontextu byl způsobilý vyvolat skutečné nenávistné, diskriminační nebo násilné jednání, nikoli pouze pohoršení, nesouhlas, urážku nebo veřejnou kontroverzi.

Taková úprava by splnila evropské minimum, protože by ponechala trestnost veřejného a úmyslného podněcování k násilí nebo nenávisti vůči evropsky chráněným skupinám. Současně by však bránila tomu, aby se český trestní zákoník změnil v nástroj trestání nepříjemného veřejného projevu.

Je také vhodné znovu promyslet § 355 o hanobení skupiny osob. Samostatná trestnost hanobení je z hlediska svobody projevu ještě problematičtější než podněcování. Podněcování alespoň předpokládá určité působení na jiné osoby. Hanobení se však nebezpečně blíží trestání urážlivého hodnocení. Pokud má být tento paragraf ponechán, měl by být výrazně zúžen a navázán na konkrétní nebezpečnost. Ještě čistším řešením by bylo jeho zrušení a ponechání skutečně nebezpečných případů pod přesněji vymezeným § 356.

Smyslem tohoto návrhu není hájit hrubost, vulgaritu ani nenávist. Smyslem je obnovit rozdíl mezi společensky nevhodným projevem a trestným činem. Demokratická společnost musí unést i špatné, hloupé a odpudivé výroky. Pokud je neunese, nebude demokratičtější, ale křehčí.

Česká republika by tedy neměla evropské závazky odmítat. Měla by je však implementovat přesně, zdrženlivě a s vědomím vlastní společenské reality. Cílem nemá být převzít nejširší evropský jazyk boje proti nenávisti, ale splnit povinné minimum tak, aby nebylo narušeno běžné fungování společnosti, která podle mezinárodních srovnání dlouhodobě patří mezi velmi bezpečné a mírumilovné země.

Ještě důležitější však je, aby Česká republika nepřebírala automaticky cizí popis sebe samé. Není povinností malého státu přijmout každý problém, který za problém považují větší politická centra. Není rozumné dovážet do českého prostředí právní a ideologické nástroje vytvořené pro jiné společenské konflikty, pokud tyto nástroje u nás více problémů vytvářejí, než řeší.

Trestní právo nemá chránit občany před tím, že uslyší něco nepříjemného. Má je chránit před násilím, diskriminací, omezováním práv a závažným narušením veřejného pořádku. Mezi slovem a činem je rozdíl. A právě tento rozdíl musí být v zákoně napsán mnohem přesněji, než je tomu dnes.

Česká republika má být součástí Evropy i širšího světa. Nemá se však vzdát schopnosti samostatně posoudit, které myšlenky odpovídají její vlastní zkušenosti a které jsou v jejím prostředí nadbytečné, zbytečné nebo škodlivé. Povinné evropské prvky mají být převzaty. Nadbytečný ideologický rámec převzat být nemusí. Pokud evropské právo řeší problém, který v České republice neexistuje nebo zde existuje jen okrajově, má být jeho implementace provedena v nejmenším rozsahu, který je právně nezbytný.

Právo, které řeší skutečný problém, společnost chrání. Právo, které do společnosti s nízkou mírou skutečného násilí přenáší předpoklad, že jejím hlavním problémem je skupinová nenávist, může společnost naopak poškodit. Ne proto, že by nenávist byla dobrá, ale proto, že boj proti špatně diagnostikovanému problému často vytváří problém nový.