Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996PRÁVO: Únorové nesmysly
Tak je stále znovu a znovu zcela chybně, v rozporu s tehdejšími ústavními poměry, interpretována demise ministrů nekomunistických stran 20. 2. 1948. Často je tvrzeno, např. i na ČT 20.2.2008, že hlavním problémem této demise byl počet demisionujících ministrů, resp. to, že jejich počet byl špatně spočítán, že jich bylo málo, že neměli většinu apod. Takové tvrzení však s ohledem na tehdejší ústavní situaci nemá žádné reálné opodstatnění. Je pravdou, že počet ministrů, kteří podali demisi, nepostačoval na to, aby vláda ztratila schopnost se usnášet – k tomu bylo třeba, aby odešla nadpoloviční většina členů vlády a k tomu chyběly ještě dvě demise ministrů – ale to bylo v tehdejší situaci naprosto bezvýznamné (ČT2, 24. 2. 2008: „ještě dvě demise a padne vláda“ – proč by měla?). Jakýkoliv počet demisí neměl žádný ústavní význam. Akční výbory, StB, zatýkání, to vše je samozřejmě pravda, ale ani posouzení věci z ústavního hlediska není bez zajímavosti.
Ústava platná v poválečném období byla, podobně jako Ústava platná u nás dnes, demokratickou ústavou založenou na ústavních principech prvorepublikové ústavy z r. 1920, a tak můžeme tehdejší události v porovnání s naší dnešní situací dobře posoudit. Je zřejmé, že jakýkoliv počet ministrů, který by z vlády odešel, nemohl, podobně jako je tomu dnes, přimět v parlamentu neporaženého předsedu vlády, aby odstoupil, nebo aby vládu na potřebný počet ministrů podle svého rozhodnutí doplnil a dosáhl vytvoření usnášeníschopné vlády. Porovnejme to s dnešními ústavními poměry: copak by mohl odchod několika ministrů zabránit dnešnímu předsedovi vlády, aby vládu doplnil dle svého uvážení? To, že se dnes hovoří o tom, že v případě odchodu ministrů Strany zelených bude vláda doplněna „přeběhlíky“ z ČSSD, je sice nesmyslné, ale především, kouzlem nechtěného, situaci v r. 1948, žel, vzdáleně připomínající….
Hlavní chybou demisionujících nekomunistických ministrů v únorové situaci r. 1948 nebyl jejich počet, ale spoléhání na to, že president republiky jejich demisi nepřijme. To ovšem tehdejší president podle ústavy učinit nemohl, stejně jako to nemůže učinit president dnes, má-li ovšem zůstat presidentem jednajícím podle ústavy. A jednat jinak bylo pro dr. Beneše naprosto nepřijatelné. Stejně tak nelze presidentovi vyčítat, že vládu schválil doplněním vlády podle návrhu předsedy vlády. Nikoho jiného, než toho, koho mu navrhne předseda vlády - podle ústavy tehdy i dnes -, president jmenovat nemůže. Samozřejmě v únoru 1948 president mohl – jako může i dnes – odmítnout to nebo ono jméno, ale v situaci demonstrující ulice, kdy na podporu odstoupivších ministrů vystoupilo jen několik desítek lidí – važme si jich, ale nenamlouvejme si nic jiného – by takový krok byl velmi riskantní. A to nebylo možné tehdy od presidenta vážně požadovat. Demise by byla úspěšná jen tehdy, pokud by se nekomunistické strany současně pokusily vyslovit vládě nedůvěru, ale o tento ústavní krok, který zdaleka nebyl beznadějný, se v únoru 1948 nekomunistické strany ani nepokusily.
Výmluvy, kterými aktéři únorových událostí později ve svých pamětech a v emigraci sváděli neúspěch svého konání na presidenta Beneše, nebyly ničím jiným než výmluvami. President Beneš zřejmě již tehdy tušil to, co je dnes všem zcela zřejmé: převzetí moci komunisty, resp. garniturou SSSR vydávající se za československou demokraticko politickou stranu, nebylo v r. 1948 nikterak možné zabránit. Stalo by se to tak nebo onak, dříve či později. O našem osudu bylo rozhodnuto výsledkem druhé světové války. Je pravdou, že dr. Beneš byl tehdy již nemocný, ale jeho chování v únorových dnech r. 1948 rozhodně nelze označit za podlehnutí komunistům. Svádět na něho svoji vlastní neschopnost si od lidí, se kterými celý život politicky spolupracoval, dr. Beneš nezaslouží. A neměli bychom v tom pokračovat ani dnes.
Autor je poslanec za ČSSD
