Blíží se finále procesu s Davidem Rathem, nepřehlédnutelnou osobou politické scény posledních 10 let. Hlavní protagonista však tuší, že za chvíli zmizí v propadlišti dějin, a nepochybně si ty poslední chvíle chce užít.

Dne 14. května 2012 byl David Rath zatčen Policií ČR s pověstnou zázračnou krabicí, která se stala na několik dní hlavním komentovaným předmětem českých médií. Později se ukázalo, že ona krabice byla pouhou marginálií, neboť hlavnímu důvodem jeho zatčení a uvěznění byly úplatky při zadávání zakázek v jeho hejtmanství, které nejspíše považoval za svůj pašalík s pocitem, že se mu v něm nemůže nic stát.

Případ Davida Ratha a několika dalších je bezesporu nejlépe zdokumentovaným případem korupce na nejvyšších místech. Lze si jen stěží představit, že by Policie České republiky šlápla natolik vedle, že by se dlouhotrvající monitorování činnosti hlavních protagonistů a jejich zatčení ukázalo jako pochybené a uvedení jedinci by byli po dlouhotrvajícím procesu osvobozeni pro nedostatek důkazů či by bezvýhradně prokázali vlastní nevinu.

Odsouzení manželů Kottových a dalších méně známých zúčastněných však Davidu Rathovi jistojistě doložilo, že opravdu jde do tuhého. Nejde jen o délku trestu odnětí svobody, který nejspíše nebude krátký, ale především o zmizení z veřejné scény.

MUDr. František Koukolík definoval ve své knize „Vzpoura deprivantů“ typ člověka, kterému schází jakákoli empatie, člověka, jemuž jsou zcela cizí pojmy jako přátelství a obětavost. Deprivant své okolí dělí jen na ty, které potřebuje ke svému dalšímu růstu, a ty, kteří už mu nijak prospěšní nemohou být. S těmi druhými je schopen zamést bez jakýchkoliv skrupulí i po dlouholetém pracovním vztahu. Tento typ člověka však potřebuje ke svému životu publikum, které jej bude obdivovat i nenávidět. Nejhorším trestem pro deprivanta je zapomnění, upadnutí do nicoty, ztráta jeho jména z médií a obecně veřejného života.

Kariéra MUDr. Ratha byla oslnivá, ať už v začátcích jako předsedy Lékařského odborového klubu, presidenta České lékařské komory, poté již skočil do politiky, kde dosáhl ministerského a hejtmanského postu. Jednu dobu nebylo dne, aby aspoň na chvíli nebyl v médiích, která ochotně zveřejňovala jeho rétorická cvičení v parlamentu. Na své cestě vzhůru však nejspíše zapomněl na staré pořekadlo, že i při stoupání po schodech je třeba být vůči okolí slušný, neboť člověk nikdy neví, zda-li ony lidi, jež na svém vzestupu míjí, nebude potřebovat, až po oněch pomyslných schodech půjde dolů.

Nyní jsme svědky ubohých konců člověka, který si pozdě uvědomil, že napadáním soudce a státního zástupce ničeho nedosáhne, snad jen toho, že jmenovaní se vůči němu ještě více zatvrdí. Většina obžalovaných jedinců by v případě nemoci byla soudem aspoň nějak tolerována, nicméně Davidu Rathovi jeho potíže věří jen málokdo. Ony tři roky různých úhybných manévrů, ataků na státní moc, připodobňování sebe sama k politickým vězňům, jejichž charakterové úrovně není schopen ze své genetické podstaty dosáhnout, způsobilo ve společnosti prakticky jednotný odsuzující náhled. Nejspíše až nyní zjistil, že v podstatě nikomu nebude scházet. To musí být u člověka jeho povahy skličující.

MUDr. David Rath se nyní stylizuje z původní role „zlého muže“ do role ubožáka. Při souhrnném pohledu na jeho současný stav lze snad poprvé s jeho postojem bezvýhradně souhlasit.