Největší a nejdůležitější hodnotou, která po dlouhých společenských konfliktech, válkách či okupacích znovu pomáhá obnovit pospolitost moderního národa, je víra v nastolení spravedlnosti. Všechno ostatní, jako jsou hospodářské či finanční reformy, vytváření politických stran a parlamentních zvyklostí, nezávislosti sdělovacích prostředků nebo univerzit, jsou nebo spíše by měly být vnímány jako pouhé součástky tohoto všechny spojujícího mechanismu. Spravedlnost - a neuchopitelná společenská důvěra v ní - je skutečným dlouhodobým a hodnototvorným národním bohatstvím. Pokud tento princip politické a kulturní elity společenství nepochopí, pak skončí jako Češi po roce 1989.
Teprve v tomto rámci se přirozený rozdíl zájmů, názorů a vlivů stává bezpečným a neantagonizujícím. Teprve takový rámec umožňuje minimalizaci korupce, depolitizaci státní správy a zkulturnění politického diskurzu. Jestliže věříme v právo stejné pro všechny bez rozdílu, věříme i ve všechny ostatní omezující funkce státu i politiky. Teprve v takové situaci se svoboda stává poznanou nutností a individualita začíná vnímat sebeomezení jako výhodu. Ne nadarmo, jak mnohokráte ve svých textech upozorňoval Jan Schneider, je slovo "svoboda" v bibli používáno řádově méněkrát než slovo "spravedlnost".
Víra ve spravedlnost jako takovou, a především ve spravedlnost orgánů činných v trestním řízení a justice, je dnes nejhorší od listopadu 1989. Zájem a diskuze, kterou svým nestandardním postupem v kauze Opencard orgány činné v trestním řízení - a nyní už i Městský soud v Praze - vyvolaly, by proto měly být dovedeny až do konce. Jde o mnoho. Ne-spravedliví strážci spravedlnosti totiž představují zásadní ohrožení bezpečnosti státu i společnosti.
Ctihodná nová ministryně spravedlnosti profesorka Válková si dovolila vyslovit pochybnost o postupu státních zástupců v kauze Opencard. Městská státní zástupkyně v Praze Jana Hercegová vzápětí poněkud podrážděně reagovala s tím, že všechno bylo opakovaně prověřeno a shledáno v pořádku. Jedná se o stejnou Janu Hercegovou, která podle tajného dokumentu MSZ, označeného evidenčním číslem 1439, "vysvětlovala" v roce 2011 svojí podřízené, jak zamést pod koberec kauzu ministra Pavla Drobila a jeho poradce Martina Knetiga - tedy úplatky pro ODS z Ministerstva životního prostředí. Podle časopisu Respekt, který zprávu zveřejnil, v dokumentu svoji podřízenou upozornila, že vzepřít se tomuto 'doporučení' není možné. Je to stejné městské státní zastupitelství v Praze, které až do roku 2011 nikdy nechtělo vyšetřovat nic, co by se jenom přiblížilo mocným pražským kmotrům a jejich politickým posluhům. Nebo existuje v normálním světě vysvětlení nezájmu a nečinnosti policie i státního zastupitelství ve věci švýcarských kont, ke kterým měli podpisová práva dva vedoucí finančně nejzajímavějších odborů Magistrátu hlavního města Prahy?
Máme systém, v němž jsou omyly - a dokonce i možné úplatné zločiny - státních zástupců, policistů a soudců, fakticky nepostižitelné. Víra v sebeočistnou funkci stavovské samosprávy u soudců zcela selhala. Odvolání dvou nejzkompromitovanějších ochránců kmotrovské subkultury, pánů Rampuly a Grygárka, jak se ukazuje, změnilo jen velmi málo. A stejně neefektivní je činnost Generální inspekce bezpečnostních sborů. Máme systém, který umožňuje dvěma rozdílným "elitním" útvarům vést trestní šetření stejné věci s odůvodněním trestnosti činu, která vyvracejí jedno druhé. Že tím orgány činné v trestním řízení vědomě znemožňují hospodářské rozhodování města se čtyřicetimiliardovým rozpočetem začalo zajímat až ministryni Válkovou.
V kauze Opencard se namísto hledání spravedlnosti odehrává fraška. Ctihodný soudce Alexandr Sotolář sice uzná, že muži, které odsoudil, nejsou hlavními viníky, a potvrdí, že nezískali žádný osobní prospěch, ale přesto je odsoudí, když jim vytkne "nedostatek odvahy", kterou prý měli projevit odmítnutím hlasování ve výběrové komisi magistrátu. On sám se s velkou odvahou vyhnul jediné zmínce o zásadním mravním problému této kauzy. Odsoudil svědka, který v důvěře ve spravedlnost předal ještě před zahájením vyšetřování policii všechny dokumenty, na kterých později případ postavila. Projevil občanskou odvahu, za kterou byl vyhozen ze zaměstnání, jeho byt byl dvakrát prohledán a bylo mu vyhrožováno. Policie mu nejprve slíbila statut utajeného svědka, ale prozradila jeho identitu. Státní zástupkyně, která sama bezdůvodně odložila - podle svědectví několika policistů, včetně bývalého šéfa protikorupční policie Tomáše Martince - připravenou policejní prohlídku kanceláří na magistrátu, jeho zásluhy popřela a, naopak, navrhla mu vysoký trest, který ovšem ctihodný soudce Sotolář "odvážně" snížil. Základem jeho zločinu je, podle soudu, že nevymáhal smluvní pokutu za opožděné předání částí projektu. To zpoždění se pohybovalo od jedenácti do šedesáti šesti dní, a, s největší pravděpodobností, bylo dokonce jenom papírové.
S ohledem na spravedlnost je třeba se zeptat, kde byly orgány činné v trestním řízení a soudy, když společnost Lukoil v letech 2009 až 2013 sedmkrát nesplnila předmět smlouvy se státní institucí a dokázala si dodatky smluv posunovat nejenom termín, ale dokonce předmět a způsob plnění? Jak to, že za to nejsou stíháni úředníci a vedoucí Správy státních hmotných rezerv a Lukoilu? Jak to, že stíháni naopak jsou za Opencard pouzí úředníci a dnešní pražští radní, kteří zdědili nikým z orgánů činných v trestním řízení nikdy nezkoumané, a pro město nevýhodné nevypověditelné smlouvy a jejich dodatky k výstavbě tunelu Blanka? Za to, že se bez podvodů pokoušejí stavbu dokončit a minimalizovat ztráty pro město? Kde byly tyto dnes tak aktivní orgány, když v době nadvlády kmotrů z o jedenáct miliard předražené stavby tekly peníze jinam?
V normální zemi zkoumá hospodářskou kriminalitu hospodářská kriminálka. U nás se do toho po více než dvaceti letech nevšímání si rozkradení bankovního sektoru a několika stovek miliard ztrát ze zkorumpované velké privatizace, nyní vrhá s velkou mediální pompou Útvar pro boj s organizovaným zločinem. Nezajímá se ale opět o příčiny a skutečné kmotry, ale o ty, kdo se pokoušejí o zničení politické i ekonomické podstaty kmotrovského systému. Šéf ÚOOZ Robert Šlachta, určitě nevědomky a zcela náhodně, ohlásil v minulých dnech zahájení dalšího trestního řízení proti stejné skupině pražských radních přesně na dobu, kdy se bude rozhodovat o kandidátkách do podzimních voleb. Že tím zničí první skutečně protikmotrovskou politickou formaci za poslední čtvrtstoletí v Praze, je mu, samozřejmě úplně jedno. Zákon omluví vše… A dnes přišla zpráva o dalším, tuším už sedmém, trestním řízení proti Radě Hlavního města Prahy....
Pozoruhodné na zmíněném rozhovoru důstojníka Roberta Šlachty bylo ale i to, že ono prohlášení v Rádiu Impuls dal ve chvíli, kdy prakticky vzato ještě nemohl znát výsledek svými podřízenými a státní zástupkyní neustále odkládaného odpoledního výslechu klíčového svědka, který by za normálních okolností mohl všechna obvinění smést ze stolu. Šlo totiž o právního experta, který zpracoval posudek, na jehož základě pražští radní rozhodovali. Před několika měsíci Šlachtovi podřízení jeho výslech dokonce odmítli s tím, že si ho může předvolat soud - tedy už dopředu věděli, že padne obžaloba…
A tak by se dalo pokračovat. Tato debata o přehmatech a beztrestnosti osob schovávajících se za literu zákona, a zákonu a spravedlnosti nesloužících, musí pokračovat. Protože spravedlnost je národní bohatství, ne služka moci - a mocných.
Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)