Neviditelný Pes

PRÁVO: Špioni z hotelu Savoy

25.2.2008

Opravdu to děsí, s jakou lehkostí tuzemští politici, ale i veřejnost zapomínají na skandály, kterým jen pár dnů předtím dávali nálepky jako "největší", "nejhorší" či "tragický". Špionský příběh záznamu schůzky jedné z nejtemnějších existencí české politiky Miroslava Šloufa s prezidentským kancléřem Jiřím Weiglem v hotelu Savoy pomalu mizí z naší paměti. Je opravdu nepochopitelné, jak v Česku dokážeme velkoryse přecházet důkazy svědčící o ataku na lidská práva a zneužívání tajných služeb ve prospěch mocenských bojů.

V tomto příběhu vůbec nejde o nějakého Šloufa. Ten příběh - kdyby se o něm doslechli - by musel inspirovat i ty nejslavnější hollywoodské scenáristy. Jen pro pořádek si zopakujme, co se přihodilo.

Pár dnů před volbou prezidenta se sešel hradní kancléř Weigl se Šloufem, který o sobě prohlašoval, že sežene pro prezidenta hlasy v opozičním táboře. V pětihvězdičkovém hotelu Savoy, pod dohledem kamer, na schůzce, kterou monitorovala soukromá bezpečnostní agentura založená bývalým estébákem Václavem Vodrážkou, vyškoleným za totality v umění sledovat a slídit. Dévédéčko s nahrávkou schůzky vyzvedl zkušený policista z útvaru zvláštních služeb na žádost vysokého důstojníka Úřadu pro zahraniční styky a informace (rozvědky) Petra Bakeše - muže, který začínal svou kariéru u StB jako Vodrážkův podřízený.

Dévédéčko se vzápětí dostalo -aspoň to tvrdí premiér této země - do rukou soukromníka a důchodce Karla Randáka, ještě před rokem a půl šéfa rozvědky. To vše monitorovala další tajná služba BIS - dévédéčko skončilo v médiích a vzápětí ovlivnilo způsob volby prezidenta a vůbec pořádně zatřáslo politickými vztahy v této zemi.

To už je dost silný příběh. Politici by neměli tak jednoduše utéct z vysvětlování, jak je možné, že se něco podobného stalo, kdo to zorganizoval a kdo ponese odpovědnost.

Protože to, co se stalo Šloufovi a Weiglovi se může stát každému z nás - a je to protizákonné, hnusné a připomíná to opravdu husákovskou éru, kdy se tajná služba, kterou známe pod názvem StB, vůbec nemusela ptát soudů a vůbec nikoho (kromě soudruhů z ÚV KSČ), koho může sledovat a vydírat.

Při operaci "šloufovské DVD" byl několikrát, a to dost dramaticky, porušen zákon. Soukromá detektivní agentura hlídající hotel Savoy vydala nahrávku naprosto neoprávněně. Nahrávka možná naznačuje nemorální čachry kolem prezidentské volby, ale neděje se na ní nic nezákonného. Agentura vydala nahrávku policistovi, který podle neoficiálních zpráv neměl povolení od soudu. Agentura by měla přijít o licenci, policista o místo a měl by být za zneužití pravomoci postaven před soud.

Rozvědka neměla žádné zákonné právo nahrávku vyžadovat, nedělo se na ní nic, co by nějak souviselo s náplní její práce. To je průšvih, který by měl vést k odvolání důstojníka, jenž nahrávku vyžádal, ale i k potrestání šéfa rozvědky a zamyslet nad svou odpovědností by se měl i ministr vnitra Ivan Langer, pod nějž rozvědka spadá. A pokud byla rozvědka opravdu zneužita k politické hře - DVD vyzvedl její bývalý šéf Karel Randák ve službách sociální demokracie - měli bychom se opravdu důkladně zamyslet nad zákonem, který umožňuje kontrolu tajných služeb. Je v tom případě opravdu málo tvrdý.

Už vůbec si netroufáme spekulovat o verzi, že neoficiální zdroje nejsou dobře informovány a celou operaci posvětil soud. Protože jestli soud povolil něco tak zjevně nezákonného, žijeme opravdu v zemi, kde to s každým může dopadnout špatně. Ne se všemi najednou, žádná totalita nám nehrozí. Ale jednotlivci se musí třást, aby se náhodou nepřimotali do podobné mocenskozpravodajské hry, kde se na zákony a lidská práva příliš nehledí.

Tento příběh by prostě neměl být předčasně zapomenut. Premiér Mirek Topolánek, který v nervozitě před prezidentskou volbou část příběhu vyzradil, musí vysvětlit, co se děje, musí dát věci srozumitelné kontury. Tentokrát se nemůže ani on, ani ministr vnitra Langer, schovávat za ta kouzelná slova - přísně tajné - protože on dveře tajemné komory otevřel a měl by ukázat, co je uvnitř.

S lehkou skepsí předpovídáme, že se tak nestane. Ticho, které se nyní nad případem vznáší, nevěstí nic dobrého. A mlčí i Karel Randák a Petr Dimun, muži, které premiér obvinil ze zprostředkování dévédéčka s nahrávkou schůzky médiím a nekalých úmyslů. Randák i Dimun se nařčení plamenně bránili a chtěli po premiérovi okamžité předložení důkazů o jejich vině. Dnes to vypadá, že i oni jsou rádi, že se nic neděje. Což můžeme vnímat jako přiznání viny.

LN, 21.2.2008

Autor je redaktor Respektu



zpět na článek