Dne 16. května 2014 vyšel komentář k ukončení prvostupňové části trestního řízení soudního proti obžalovaným Martinu Bartákovi a Michaelu Smržovi, nazvaný Souboj prokurátorů. Uzavíral řadu článků, jež toto trestní řízení doprovázely od jeho počátku v roce 2010. Název odrážel skutečnost, že se v řízení utkali dva bývalí členové KSČ a prokurátoři: žalobce Dušan Táborský, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a proti němu advokát Josef Monsport jako společný obhájce obžalovaných. Hodnocení výkonu duelantů bylo v souladu se skutečností, že v průběhu řízení spolek Šalamoun napadl žalobce podnětem ke kárnému řízení, protože v neprospěch obžalovaného Martina Bartáka nestydatě lhal (podnět byl neúspěšný, protože nejen v tomto případě žalobci podle jejich nadřízených nelžou, i když lžou).
Městský soud v Praze jako soud nalézací vynesl 15. května 2014 zprošťující rozsudek ve prospěch obou obžalovaných. Nepoučitelný žalobce se proti němu odvolal. K jeho odvolání proběhlo dne 4. prosince 2014 veřejné jednání na Vrchním soudu v Praze. Odvolací soud provedl velmi pečlivé vyhodnocení důkazů a konstatoval, že Městský soud v Praze jako soud nalézací provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy správně vyhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Jeho rozhodnutí potvrdil vydáním usnesení, jímž žalobcovo odvolání zamítl. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu mimo jiné připomněl žalobci, že nakonec určitou část odůvodnění obžaloby vzal zpět (pozn.: tu, která stála na lži). Proti usnesení odvolacího soudu neexistuje řádný opravný prostředek, pouze nejvyšší státní zástupce je může napadnout dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Dovolání lze podat jen za přísně stanovených zákonných podmínek a nemělo by odkladný účinek. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze tedy nabyl květnový rozsudek Městského soudu v Praze právní moc.
Obsah výše zmíněného komentáře z 15. května 2014 zůstává po odvolacím řízení v platnosti. V souvislosti s ním je na místě připomenout, že na začátku obtěžování Martina Bartáka byla „investigatorská“ horlivost novináře Jana Kroupy, který se původně zabýval podezřením, že američtí majitelé Tatry poskytovali úplatky prostřednictvím Pavla Stoška, bývalého důstojníka působícího na ministerstvu obrany, blízkého exministrovi Miroslavu Kostelkovi. K podezření jistě přispěla skutečnost, že Tatra a.s. získala významnou zakázku od ministerstva obrany bez výběrového řízení.
Jan Kroupa přiměl tzv. poškozené, aby podali trestní oznámení proti Martinu Bartákovi. Pak se přestal zabývat Pavlem Stoškem a vrhl se na nového podezřelého. Ten je tak po Věře Jourové jeho další nespravedlivě stíhanou obětí. Obětí, jež utrpěly Kroupovou zásluhu na cti, je ovšem více, ale v jejich případě buď nebylo trestní stíhání zahájeno, nebo naopak není dosud k disposici zprošťující rozsudek.
Podotýkám, že Dušan Táborský se při vystoupení před soudem zmínil o tom, že provizní smlouva mezi Tatrou a.s. a Pavlem Stoškem je „podivná“, ale policejní prověřování podezření na uplácení skončilo odložením.
Za připomenutí stojí také skutečnost, že tato kauza je jednou z těch, u nichž se žalobci odchýlili od přísných pravidel určování místní příslušnosti. Ve veřejnosti, zejména mezi obhájci panuje přesvědčení, že k „odklonu“ se žalobci uchylují tehdy, když na „udělání“ podezřelého je „vyšší zájem“ a důkazní situace je natolik děravá, že by při standardním pojednání nebyl úspěch zaručen. Jako příklad z poslední doby uvádím kauzy Davida Ratha nebo málo známou, leč významnou kauzu Shahrama Zadeha.
V daném případě žalobci spojili do jednoho řízení kauzy Martina Bartáka a Michaela Smrže, ačkoli skutkové podstaty jejich domnělých zločinů se neprolínaly a obvinění v žádném okamžiku nejednali společně. Za místně příslušné volili Krajské státní zastupitelství v Ostravě, ačkoli podle ustanovení §18 tr.ř. pro oba obviněné byly primárně příslušné pražské orgány. Vyšetřování zpočátku prováděly pražské složky PČR, ale ostravský dozorující státní zástupce Dušan Táborský je později nahradil ostravskými. Z výpovědí bývalých policistů, kteří se případem zabývali na jeho začátku v Praze, vyplývá podezření, že by možná nedošlo na podání obžaloby, pokud by Dušan Táborský nepřevedl vyšetřování do Ostravy. Samozřejmě, státní zastupitelství stejně zde jako i v jiných kauzách odchýlení od pravidel stanovení místní a věcné příslušnosti formálněprávně odůvodní. A i kdyby odůvodnění bylo děravé, nic na věci to nezmění, protože vyšší stupně státního zastupitelství případné stížnosti nevyhoví.
V daném případě zastavil kouzlení s místní příslušností Krajský soud v Ostravě, který se prohlásil za nepříslušný. Proto věc soudil v prvním stupni Městský soud v Praze, jehož příslušnost je dána prostým výkladem §18 tr.ř.
Je obvyklé, že dozorový státní zástupce podává obžalobu a aspoň u významných kauz ji pak obhajuje před soudem. U odvolacího soudu pak žalobu zastupuje státní zástupce příslušného vyššího státního zastupitelství. V souvislosti s rozvířenou debatou kolem příprav nového zákona o státním zastupitelství připomínám, že odpůrci zrušení vrchních státních zastupitelství upozorňují na to, že by zanikly orgány ze zákona příslušné pro zastupování žaloby před vrchními soudy. „Fundamentalisté“ dokonce dovozují, že po zrušení vrchních státních zastupitelství by musely zaniknout i vrchní soudy, ač k tomu ve skutečnosti není důvod.
Proto účastníky řízení překvapilo, když před soudní síní uviděli opět prvostupňového žalobce Dušana Táborského. Až v průběhu řízení předložil soudu rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana z 24. listopadu 2014 o dočasném přidělení k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Sofistikované „kouzlení“ s místní příslušností tak pokračovalo. Jeho důvodem určitě nebyl nedostatek způsobilých státních zástupců na VSZ v Praze. Nicméně Pavel Zeman by jistě dokázal své rozhodnutí formálně odůvodnit.
Ve srovnání s prvostupňovým řízením byl Dušan Táborský tentokrát pasivnější, ve vystupování méně teatrální, nicméně z role „komického starého“ zdaleka nevypadl. Snažil se dosáhnout vrácení věci nalézacímu soudu trváním na rozprášené argumentaci obžaloby a předložením zcela nesmyslných návrhů na doplnění dokazování (např. se dožadoval připojení nesouvisejícího trestního spisu z probíhajícího řízení proti Marku Dalíkovi). Po odchodu ze soudní síně se opět vykoupal v zájmu novinářů, na jejichž mikrofony vyjádřil své zklamání z rozhodnutí soudu.
Čtyřleté šikanování obžalovaných skončilo a přichází řada na ně, aby se domohli odškodnění. Rozhodnutí o svěření kauzy ostravským orgánům je značně poškodilo. Martin Barták uvádí, že na výslechy u ostravské policie spotřeboval přibližně 70 hod. V jeho případě je škoda o to větší, že trestní stíhání zničilo jeho politickou kariéru. Finanční vyčíslení poškození bude nesnadné, jistě ale půjde o velkou částku.
Řízení poškodilo nejen osobní zájmy Martina Bartáka ale i stát, protože během působení na ministerstvu obrany si vysloužil mezinárodní uznání jako vynikající znalec zbrojních systémů.
Michael Smrž bude jistě uplatňovat nárok na odškodnění za poničení jeho obchodní pověsti.
Mimořádné byly i náklady orgánů činných v trestním řízení a svědků. Výslechy šedesáti svědků, z nichž někteří byli slyšeni i třikrát, jsou pořádný balík práce a velká finanční zátěž pro stát. Daňovým poplatníkům kromě očí pro pláč nezbude nic jiného než srozumění s nemilou skutečností, že odškodnění půjde nepřímo z jejich kapes.
Pochybuji ale o tom, že někdo bude zkoumat, zda způsobení výše uvedených škod v daném rozsahu bylo nezbytné a zda je někdo za ně adresně odpovědný. Není pravděpodobné, že by stát vymáhal po aktérech této nepřístojnosti regresní náhradu. Dušan Táborský bude jistě nerušeně dále škodit lidem až do odchodu do důchodu. Nicméně právě poznatky z tohoto řízení svědčí ve prospěch záměru paní ministryně Heleny Válkové na přijetí zákonných opatření, jež by umožnila volání státních zástupců k odpovědnosti za způsobené škody.