Aktuálně k probíhající vnitrostranické diskusi

V KSČM probíhá v současné době živá diskuse o tom, zda byl 21. srpen 1968 aktem internacionální pomoci. S tímto názorem vystoupila veřejně soudružka Marta Semelová. Po vystoupení v televizi dne 13.2.2014 byla vytvořena petice na její podporu jako komunistky, poslankyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, předsedkyně klubu KSČM v Zastupitelstvu hlavního města Prahy, předsedkyně Pražské rady KSČM a učitelky. K petici jsou připojeny komentáře jako například: "Je to snad jediná poslankyně žena, která se umí dobře vyjadřovat a stojí za svým názorem. Tak nevím, proč je tak ostuzována jak pravicí, tak i některými členy KSČM. Kam se KSČM chce dostat, to není strategie ale zbabělost vedoucích představitelů ÚV KSČM. Třeba Dolejš, mluví už jinak než na počátku. Marto, fandím, jen do nich."

Předseda KSČM soudruh Vojtěch Filip zastává stanovisko, že názory soudružky Semelové a spol. jsou přípustné v rámci vnitrostranické diskuse, proto nepřipadají v úvahu nějaké postihy.

Mimo KSČM se vyskytly v této souvislosti dokonce takové názory, že pochybovat v současnosti o tom, že KSČM je demokratickou stranou, mohou už jen antikomunističtí fundamentalisté. Extrémní názory, které jsou předmětem vnitrostranické diskuse, mají být důkazem o hluboké demokratičnosti. Tyto úsudky ignorují fakt, že činnost politických stran je regulována právem. Zároveň právo musí být dodržováno. Toto je zcela a úplně přehlíženo. Proto nositelé těchto úsudků ani žádnou změnu práva nenavrhují.

Z platné právní úpravy si dovoluji zdvořile připomenout: Listina základních práv a svobod zakotvuje, že občané mají právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.

Zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích stanoví, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které porušují ústavu a zákony, a jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.

Představme si politickou stranu, kde by bylo předmětem vnitrostranické diskuse, zda vyhlazení Lidic v roce 1942 bylo aktem spravedlivé odvety. Nikdo nebude pochybovat o tom, že strana porušuje ústavu, zákony i veřejný pořádek, a to dokonce i v takovém případě, že by souhlas s vyhlazením Lidic projevovala jen malá část členů. Většina by tento názor nezastávala, ale pouze tvrdila, že menšina má právo takový názor zastávat v rámci vnitrostranické demokracie a diskuse. Přitom výroky o vyhlazení Lidic jako aktu spravedlivé odvety a 21. srpnu 1968 jako aktu nezištné internacionální pomoci jsou kvalitativně stejné. To znamená, že se zde můžeme bavit pouze o kvantitativních rozdílech, což v našem případě nemá žádný význam. Nemůže být projevem vnitrostranické demokracie diskuse o vyhlazení Lidic jako aktu spravedlivé odvety, stejně jako není projevem vnitrostranické demokracie diskuse o událostech 21. srpna 1968 jako aktu internacionální pomoci, nikoliv okupace. Naopak jde o důkaz protiprávní existence politické strany.

Zákonné předpoklady existence musí splňovat politická strana jako celek, nemůže trpět frakci, skupinu nebo jedince, kteří tyto předpoklady nesplňují. Právo žádnou výjimku nepřipouští. Výjimka je totiž negací zákonných předpokladů pro legální existenci a fungování politické strany.

Změnu těchto zásad nepřipouští především ústavní pořádek ČR. Změna práva by musela připustit zrovnoprávnění komunistů, fašistů a nacistů v legalizaci jejich činnosti a jejich extrémních postojů.

Autor je právník