Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ex post odhalil své soukromé stanovisko k otázce, jak by býval rozhodl Ústavní soud (ÚS) o stížnosti napadající ústavní novelu umožňující „samorozpuštění“ Sněmovny. A řekl, že by pravděpodobně neuspěla. Důvody svého názoru také konsekventně vysvětlil a výslovně odkázal na odůvodnění dotčeného nálezu a tam uvedené hledisko přiměřenosti. Zjednodušeně řečeno, podle něho má ÚS zasahovat ne vůči každému nekorektnímu zásahu veřejné moci, ale předběžně se zabývat přiměřeností takového zásahu.

Odhalení, že volby se na základě ústavní novely mohly dobře konat, vyvolalo ovšem reakci; vždyť se naznačuje, že Ústavní soud ČSSD o volební vítězství nepřipravil; leda tak tato strana sama. Poslanec Křeček obviňuje Pavla Rychetského z alibismu a předseda ČSSD se jej veřejně ptá, proč své stanovisko „neuvedl v době, kdy se o rozpuštění Sněmovny rozhodovalo“. Nemyslím, že by na tuto otázku chtěl dotazovaný odpovídat, ale několik odpovědí existuje. Předně, pokud by tak předseda ÚS učinil, stal by se okamžitě podjatým ve věci, o níž mohl předpokládat, že Ústavnímu soudu přijde; takových očekávání byly plné noviny. To je litera zákona. Dále, právě tento předseda ÚS se hlásí i k nepsaným pravidlům věci a takové prohlášení by neučinil právě proto. To by přece jedné ze stran eventuálního sporného řízení napověděl a tentokrát by flagrantně porušil to, co mu v českém politickém životě chybí – onu „kurtoasii“.

Představa, že soudce veřejně (a „jasně“) sděluje straně Y, že pokud požene před jeho soud stranu X, pak odejde s nepořízenou, se míjí s kurtoasií poltickou, ale i osobní integritou soudce vůbec. Každého, i zcela jistě též dotyčného Pavla Rychetského. To by se nám to soudilo, řečeno volně s polním kurátem Katzem, kdybychom věděli předem, jak u soudu dopadneme.

Chci ale poznamenat, že stanovisko předsedy ÚS by pro nikoho překvapivým být nemělo. Tedy pro nikoho, kdo nepropadl teoriím spiknutí na ose Melčák (a ti, kdo za ním stojí) – Ústavní soud. Neboť: ÚS dne 10. září řekl, že ústavní zákon o zkrácení volebního období trpí několika zásadními vadami a jeho retroaktivita – jíž se začala obávat ČSSD – je jen jednou z nich. Další tkví v tom, že jeho vydáním byla porušena ústavní dělba moci; parlament si přisvojil pravomoc vydávat jednorázové individuální akty, vyhrazené moci jiné.

Tato zásadní vada je v nálezu traktována ještě silněji. A především je důvodem, proč ÚS shledal svoji pravomoc přezkoumat tento „ústavní zákon“ – protože není zákonem, ani ústavním. A pointa: teprve souhrn všech vad – ne kterákoli jednotlivá z nich – posouzen hlediskem přiměřenosti, vedl Ústavní soud ke zrušení zákona.

Stručně, „samorozpouštěcí“ ústavní zákon, přijatý tak kvapně po vydání nálezu ÚS, je dílko nehezké, účelové a neprovázané s celkem ústavního pořádku. Ale na rozdíl od onoho jednorázového ústavním zákonem nesporně je. A skutečně trpí recidivou retroaktivity, avšak v mnohem lehčí formě.

Co je podstatné, netrpí však ostatními vadami svého předchůdce, především ne extenzí nepřekročiteného principu dělby mocí. To vše, domnívám se, lze vyčíst již z nálezu ÚS ze dne 10. září.

Eventuální ústavní stížnost by tedy byla Ústavním soudem podrobena onomu testu přiměřenosti a pravděpodobně zamítnuta; možná i odmítnuta. Neboť nevzhlednost zákona či jeho zjevná účelovost (jež byla v prvém případě matkou deliktu jednorázovosti) ke zrušení Ústavním soudem nestačí.

To chtěl pan Melčák říci při projednávání „samorozpouštěcí“ novely Ústavy na půdě Sněmovny a to sdělil jednomu novináři s embargem do doby svého parlamentního vystoupení s tím, že on sám další ústavní stížnost nepodá. Nedostal však k tomu příležitost.

Právo, 12.11.2009