Spor o Koněvovu sochu by neměl zastřít fakt, že to není Česko, nýbrž Ruská federace, která porušuje mezinárodní dohody, když nechává pustnout hroby českých vojáků.
Moskva totiž dlouhodobě ignoruje Dohodu o vzájemném udržování válečných hrobů uzavřenou oběma zeměmi v dubnu 1999. Ve srovnání s tím je humbuk kolem sochy maršála Koněva marginálním problémem, který nestojí za řeč. Zmíněná úmluva je daleko důležitější.
Ta definuje „české válečné hroby“ jako místa na území Ruské federace, kde jsou pochováni čeští občané, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktů, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovů, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené.
Dále je upřesněn pojem „ruské válečné hroby“, což jsou místa na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktu, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovů, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené. Je proto jasné, že Koněvův památník do této úmluvy nespadal, protože nebyl válečným hrobem.
Česká republika pečuje o 4224 válečných hrobů, památníků a pomníků padlých ruských vojáků. Jejich údržbu má jen zčásti na starosti stát. V převážné většině je to totiž úkol obcí.
Ministerstvo obrany vyčlenilo od roku 2005 na udržování ruských válečných hrobů téměř třicet milionů korun. Ještě více peněz věnovaly na tento účel jednotlivé obce, v letech 2009 – 2014 daly ze svých rozpočtů na péči o ruské válečné hroby přes padesát milionů korun. Památníky, pomníky a hroby příslušníků Rudé armády jsou na našem území v dobrém stavu a to je dobře. Tito vojáci si za svůj podíl na osvobození českých zemí od nacistů naši úctu zaslouží. Naše země tedy mezistátní ujednání respektuje.
Naproti tomu Rusko tuto dohodu prokazatelně nedodržuje a ve srovnání s českou stranou dává na péči o české válečné hroby jen minimum finančních prostředků. Místa posledního odpočinku českých legionářů, o které je povinno se starat, neudržuje a v některých případech i ruší.
Jedním z míst ostrých bojů mezi československými legionáři a bolševickou Rudou armádou byla v létě 1918 Samara na Volze. Ostatky našich zemřelých vojáků se nyní nacházejí na skládce. Tam byly převezeny z původního hřbitova, na jehož místě bylo postaveno obchodní centrum. Sedm roků už před ním stojí prázdný podstavec, na kterém měl být vztyčen památník připomínající české padlé v boji. Místní úřady v tomto silně levicovém městě však stále brání jeho výstavbě. A tak monument leží připravený ve skladu.
„Udivuje bezradnost ústředních orgánů, které prostě nebyly s to usadit městské hodnostáře a přerušit tuto výsměšnou činnost porušující mezinárodní závazky země,“ okomentovala kauzu Koněvovy sochy v Praze mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí Marija Zacharovová. Tak za prvé, naše země podle verdiktu českého ministerstva zahraničí své závazky dodržuje. Za druhé, prohlášení paní mluvčí je velkou drzostí, protože řečeno jejími slovy, udivuje dlouhodobá neschopnost ruského vedení usadit městské hodnostáře v Kazani a přimět je k respektování platné mezinárodní dohody.
Vedení ruského města Kurganu se v minulém roce odmítlo setkat s českou delegací, která zde chtěla jednat o obnovení památníku 54 padlých legionářů zničeného v roce 1985.
Před pěti lety dokonce neznámí vandalové zhanobili u městečka Polovina pomník jednadvaceti Čechoslováků. Ten polili červenou barvou a silně poškodili.
České ministerstvo obrany také již dříve upozornilo na událost starou 15 let. Tehdy ruská instituce, která měla na starosti hroby našich vojáků ve Vladivostoku a byla pověřena jejich renovací, peníze poslané z Česka dokonce zpronevěřila.
Nedivím se tedy tomu, že v minulém roce už česká strana z důvodu prokazatelného nezájmu Rusů o údržbu a obnovu českých válečných hrobů, do Ruské federace žádné peníze na tento účel neposlala a místo toho tyto finance poslala Ukrajině a Slovensku.
Je také na místě, aby česká strana důrazněji připomínala svým ruským protějškům jejich povinnosti vyplývající z mezivládní dohody o udržování válečných hrobů. Nabízí se ještě jedno řešení, a to starat se o ruské vojenské hroby v Česku stejně, jako se Rusové starají o ty české ve své zemi, čili nestarat se. Ale to to by nebylo moudré, mezi vojáky Rudé armády nebyli jenom Rusové, ale i příslušníci jiných národností v tehdejším SSSR, tedy Ukrajinci, Bělorusové, Gruzínci a další. Ti padlí navíc nemohou za současné politické vedení své země. Zanedbání údržby válečných hroby by navíc bylo barbarstvím a my Češi jsme přece jenom civilizovaní lidé.