PRÁVO: Rozkrádání majetku ve státním vlastnictví
Historie šla ale jinudy. Došla až k mega-rozkrádání veřejných prostředků, navíc specifickým druhem pachatelů – politiků od lokální úrovně po předsedy vlád, tedy těmi, kteří by měli být jeho největšími ochránci. Jestliže provize z obchodů státu navyšuje cenu zakázky a jde přes nekontrolovaná a nezdaněná konta, je korupcí. Stejně tak nenavýšená cena, má-li podíl z ní ovlivnit rozhodnutí politika. Představíme-li si částku 18 milionů eur, o kterou si měl říci Dalík v kauze Pandurů, tají se nad ní dech. Bylo-li tomu tak, pak platí několik premis.
Trestní právo zná tzv. „kauzální nexus“, řetěz vedlejších důkazů, který ve své ucelenosti může být soudem hodnocen jako přímý důkaz. A v případě pana Dalíka takový kauzální nexus myslím existuje. Hlavním článkem řetězu je samotná účast nikým oficielně nepověřeného „civilisty“ pana Dalíka při jednání vládních pověřenců se zástupci cizí firmy. A vysvětlení pana Dalíka překonává slavný výrok o pěti v českých na stole. Prostě šel kolem místa, kde se jednalo, a byl známým připozván, aby se k jednání posadil. Samozřejmě náhoda, vždyť i několikráte opakovaná náhoda může zůstat náhodou. Pan Dalík poskytl i jiné vysvětlení – byl na jednání jako zástupce veřejnosti, aby jednání kontroloval. To už vyráží dech. Kdo ho prosím delegoval? Jak byl vybrán? Kým zvolen za zástupce veřejnosti?
Jen kousek za touto metou zůstává výrok pana Topolánka, který při porozvodovém majetkovém vyrovnání s manželkou jí všechno nechal, což zdůvodnil tím, že je odjakživa znám jako trouba, což překvapilo, protože byl dosud znám jen jako hulvát. Budiž mi dovolena osobní vložka. Při předvolebním kongresu ODS v r. 2007 přistoupil pan Topolánek v předsálí k mé tehdejší, v tu chvíli osamoceně stojící přítelkyni, štíhlé, vysoké, atraktivní blondýně popíjející kávu, kterou viděl poprvé, a namísto pozdravu ji oslovil slovy: „Co říkáte těm píčovinám tady?“ (sic!) Skutečně výrok gentlemana. Přiznám se, že moje tehdejší naivita a víra, že pravice udělá pořádek, byla tak velká, že i přes tuto Topolánkovu buranskou kurtoasii jsem uvěřil jeho volební propagandě, že Grosse et consortes z ČSSD nechá odstíhat. Nesu svoji odpovědnost pitomce, který naletěl, Topolánek svoji právní a mravní, že mu šlo, jak vše ukazuje, jen o vykolíkování kutacího claimu pro sebe a Dalíka.
O Dalíkovi se již dávno psalo, že jeho finanční požadavky jsou pro podnikatele již neúnosné, poslední obvinění dokazuje, že to tentokráte opravdu přepískl. Znovu, tím spíše jako obhájce, musím dodat – to vše i následující platí za předpokladu – jestli se to skutečně stalo. A nestalo-li se to? Tak proč Dalík a Topolánek nežalují novináře a média? Proč nám pan Topolánek nevysvětlí, jak bylo možné, aby se Dalík bez jakéhokoliv pověření účastnil takových jednání? Prý měl i svoji kancelář na předsednictvu vlády. O moc milců se opíraly i režimy mnohých francouzských (a nejen francouzských) králů, přinejmenším do té doby, než jeden milec skončil na popravišti, aby jej nahradil druhý. Nebo než král jako Ludvík XIV. poslal kapitána mušketýrů d´Artagnana, aby zatkl ministra financí Nicolase Fouqueta, jehož sebevědomí mu zabránilo rozpoznat, že pozvat krále na velkolepou slavnost (17.8.1661) při otevření jeho zámku snů Vaux (dnes Vaux – le – Vicomte), králi dovolí si spočítat, kolik si na něj jeho ministr nakradl z veřejných fondů.
Rozkrádání veřejných prostředků - rozuměj prostředků i nás, daňových poplatníků - dokazuje především, proč politici a námi zvolení zástupci dělají vše pro to, aby nebyl přijat zákon o státní službě a zákon o lobbingu, což je další článek do řetězu nepřímých důkazů. K Pepovi z Hongkongu, slavným kapříkům a pěti v českých na stole přibyly tedy i další výroky Dalíka o náhodném připozvání k jednání o miliardách a funkci veřejného kontrolora.
Je to důkaz nejen naprosté mravní destrukce kamarádů Dalíka a Topolánka a jejich pohrdání spoluobčany a společností (kdo z vás si něco takového může dovolit?), o jejich právním nihilismu a pokrytectví, s kterým hlásají zákonnost pro druhé a její pardonování pro sebe (princeps legibus solutus), o prioritě vlastního obohacení před prospěchem státu a společnosti, o nevýkonnosti finančních úřadů a o naprosté sterilitě příslušných orgánů trestního řízení. A o nejzásadnější zásadě našeho korupčně právního státu „Máš-li dostatečné politické krytí, nemusíš se ničeho bát“ – vše se dá zaplatit. A že peníze nesmrdí, věděl již římský císař Titus Flavius Vespasianus.
Známý Voltairův výrok „Jakmile jde o peníze, jsou lidé stejného náboženství“, lze jen lehce parafrázovat – „jakmile jde o peníze, jsou lidé stejné politické příslušnosti“. Proto již není rozdílu mezi ODS a ČSSD. Jen největší naivka si ještě může myslet, že ta jeho pravice nebo jeho levice si nikdy nedovolí to, co druhá protivná strana, nebo snad že dnes bojuje vláda proti korupci. A kdo si to na pravé straně politického spektra myslí, nechť si jako mantru opakuje jména Drobil a Drobil. Novela zákona o veřejných zakázkách je jen první krůček v boji proti korupci, hodně malý za celý rok působení „protikorupční“ vlády. Dokud nebude přijat zákon o státní službě a zákon o lobbingu, ztratí i tento zákon, pokud jej poslanci nepozmění k nepotřebě, význam.
Znám lepší recept na odstranění korupce: prohlásit korupci (§ 160 přijímání úplatku, § 161 podplácení, § 162 nepřímé úplatkářství - podle starého trestního zákona a §§ 331, 332 a 333 - podle nového trestního zákona) za nepromlčitelnou a zavést trestný čin – rozkrádání majetku ve státním vlastnictví, rovněž jako nepromlčitelný. Je přece jen rozdíl mezi hypotézou „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“, i když výše ceny věci zvyšuje trestní sazbu, jak je tomu u krádeže (tehdy a nyní), a starým trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, jehož hypotéza zněla:
„Kdo majetek, který je v socialistickém vlastnictví rozkrádá tak, že si
a/ věc z takového majetku přivlastní tím, že se jí zmocní
b/ přivlastní si věc svěřenou
c/ obohatí se věcí z takového majetku tím, že uvede někoho v omyl“
Ještě patrnější je rozdíl u odstavců – okolností podmiňujících vyšší trestní sazbu. U okolnosti spáchání z důvodu výdělečnosti, za pomoci organisované skupiny, způsobení závažného následku nebo značné škody či při zneužití postavení veřejného činitele.
Je jasné, že by se hypotéza musela modernizovat, aby dosáhla i na současné sofistikované způsoby rozkrádání veřejných prostředků. I když základ rozkrádání je stejný - jak francouzského Fouqueta, tak českého Grosse.
Pokud bude politika sloužit jako nejatraktivnější povolání k získání velkého majetku a akademických titulů, nemá cenu mluvit o boji proti korupci. To platí nejen v případě pana Drobila (ve stadiu přípravy), Grosse, Palase, ale i menších a nejmenších korupčníků (v řádu pouhých miliónků), řečeno slovy klasika… „stanu se menším až budu nejmenším (korupčníkem) na celém světě a nikdo si mě nevšimne.“
