Od ledna 2025 dochází k výraznému omezení laického prvku v rámci českého soudnictví. Jde o vyústění dlouholeté snahy na tomto úseku. Ostatně již nebožtík a velký právník pan doktor Otakar Motejl byl jejich velkým a dlouholetým kritikem. Podle našeho prvního ochránce práv mimo jiné byli přísedící produktem zákona z roku 1948, jehož hlavním záměrem bylo ovlivnit soudní rozhodování ve prospěch komunistického režimu, čímž narušil předválečný porotní systém.

Zpátky do současnosti. Takže od ledna například u našich okresních soudů už laičtí přísedící nebudou v nových (!) věcech působit vůbec. Nebudou spolurozhodovat pracovněprávní spory a přestanou působit i v trestních senátech. Rozhodovat bude profesionální samosoudce. Dodejme pro vyšší informační komplexnost, že již zahájené soudní věci stávající přísedící dokončí.

Autor této glosy nad omezením přísedících nejásá, nicméně ji respektuje. Panta rhei.

Proti proudu

Jako právní komentátor mám ovšem jeden návrh jdoucí proti dnešním trendům, a proti mainstreamovému uvažování.

Co takhle zahájit celospolečenskou debatu, zda nezavést institut laických přísedících na českém Ústavním soudu? Možná na první pohled bláznivý nápad. Avšak když se zamyslíme hlouběji, náš soud soudů se svou povahou a posláním hodí pro zavedení laických přísedících nejvíce.

Laičtí přísedící by se vyplatili minimálně z právně-filozofického a právně-sociologického pohledu hlavně u principiálních kauz, které mají přesah do života celé společnosti. Kde často jde spíše o spory hodnotové, ne technické - procesně-právní.

Modelově by se laická přísedící kohorta mohla osvědčit u kauz, jako byla například (ne)valorizace důchodů. Anebo například u tématik spojených s přípustností eutanazie, otázkami registrovaného partnerství či znovuzavedení trestu smrti.

Jistě, Ústavní soud rozhoduje vždy nezávisle. Ale je otázka, kým má být vlastně do budoucna tvořen? Určitě by stálo za diskusi, zda vedle dnešního tělesa 15 ústavních soudců-profesionálů by zde neměl být i sbor laických přísedících. Tak jako profesionální ústavní soudce jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu PČR, tak by každý samosprávný kraj (plus hlavní město Praha) mohl jmenovat například tři přísedící. Technikálie, že by například lidnatější kraje (Jihomoravský kraj, Praha, Středočeský kraj, Moravskoslezský kraj…) mohly volit více přísedících, ponechme nyní stranou.

Zmíněné přísedící by volila krajská zastupitelstva. Následně by je do funkce jmenoval prezident, nicméně volbou krajských zastupitelstev by byl vázán, neměl by zde právo veta vůči nepohodlným krajským nominantům. Čímž by se mj. posílil význam krajů i krajských voleb.

Role zpětného zrcátka

Cui bono? Laičtí přísedící by plnili v závažných (plenárních) kauzách roli zpětného zrcátka, a napomáhali by hasit nebezpečí přetržení vazby soudců na život obyčejných lidí. Spodních deseti miliónů. Funkce by byla ex lege bezplatná a trvala by maximálně čtyři roky, stejně jako mandát krajského zastupitelstva. Pozor, krajský zastupitel, radní či dokonce hejtman by se nesměl ze zákona stát současně zmíněným laickým přísedícím u našeho soudu soudů. Přísedící by také nesměl být členem žádné politické strany či hnutí, a nesměl by být osobou blízkou s aktuálně činným profesionálním ústavním soudcem.

Případné podrobnosti nechme na Legislativní radě vlády a našich zákonodárcích, nicméně základní námět byl tímto k diskusi předestřen.

Ne nadarmo je dle článku 2 Ústavy ČR zdrojem veškeré moci lid. Tedy i moci soudní. Není na čase, aby se to základní východisko více propsalo do činnosti našeho Ústavního soudu?