V důsledku Lisabonskou smlouvou (LS) zaváděné právní závaznosti Listiny základních práv EU by ke zpochybnění právních jistot občanů ČR ohledně majetkových a právních vztahů vzniklých po II. světové válce dojít bohužel mohlo. Klíčem k veškerému poválečnému konání ve věci transferu (vysídlení) je ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Z ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, pak z čl. I, odst. 2 plyne, že veškeré dekrety prezidenta republiky je třeba považovat od jejich počátku za zákon; ústavní dekrety nutno považovat za zákon ústavní.

Nejpozději od přijetí Ústavy ČR ke dni 1. ledna 1993 však může jít jen o prosté zákony, nikoliv zákony ústavní, protože podle čl. 112, odst. 3 Ústavy ČR „ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona.“ Koncem roku 1992, kdy byla naše dnešní Ústava přijímána, neexistovala ani Evropská unie, ani ambice vytvářet politickou Unii s vlastní ústavou, jejíž podstata je v Lisabonské smlouvě zachována. Dnešní rizika neexistovala.

Majetkové otázky dnes explicitně vyjímá z působnosti ES článek 295 dnešního znění Smlouvy o založení ES: „tato smlouva se nijak nedotýká úpravy vlastnictví, uplatňované v členských státech.“ Žádné jiné ustanovení Smluv se až dosud touto oblastí nezabývá. Toto ale platit přestane, vstoupí-li LS v platnost.

LS totiž zavádí v této oblasti nový princip (článek 6.1 SEU): „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie (...), jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy.“

Článek 17, odst. 1 nově právně závazné unijní Listiny pak stanoví: „nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě.“ Dále, článek 19, odst. 1. určuje, že „hromadné vyhoštění je zakázáno“. Majetkové záruky naše stávající vnitrostátní Listina základních práv a svobod o síle ústavního zákona obsahuje. Zákaz hromadného vyhoštění ale neupravuje vůbec.

Lisabonská smlouva totiž tím, že vyhlašuje „právní závaznost“ unijní Listiny na úrovni mezinárodní smlouvy, fakticky povyšuje její obsah nad české zákony, a tedy i nad původní tzv. „dekrety“, které mají dnes sílu běžného zákona. Podle čl. 10 naší Ústavy totiž platí, že „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

Zmiňovaný britsko-polský protokol je v této situaci jednoznačný: „listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.“

Nesoulad některých českých právních předpisů, zvyklostí a postupů s právy, svobodami nebo zásadami podle unijní Listiny tedy v případě platnosti LS shledáván být může.

HN, 29. 10. 2009

Autor je poradce prezidenta republiky