7. listopad je zajímavé datum. Nejen že toho dne kdysi došlo k ruské komunistické revoluci, načež byl tento 7. listopad nazýván dlouho listopadem vítězným. 7. listopadu 2012 došlo k jiné, historicky mnohem méně zajímavé, ale dosud živé události. Toho dne totiž v české Poslanecké sněmovně prošel tzv. konsolidační balíček daňových úprav, s nímž spojila vláda Petra Nečase hlasování o své existenci.

V tomto hlasování tehdejší koalice sice zvítězila, avšak po právu lze toto vítězství nazvat Pyrrhovým. Balíček a s ním i vláda totiž přežily jen díky odchodu tří poslanců ODS – Fuksy, Tluchoře a Šnajdra, a hlasování mj. odsouzeného poslance Pekárka, který se nedlouho po hlasování odebral do vězení. Tehdejší premiér Nečas se nechal slyšet, že považuje rezignací tří poslanců spor uvnitř ODS za vyřešený. Způsob, kterým poslanci svůj střet s vedením strany vyřešili, označil za "politicky poctivý a lidsky důstojný". Připomeňme jen, že tzv. balíček ve schválené podobě zvyšuje obě sazby daně z přidané hodnoty o jeden bod na 15 a 21 procent, omezuje výdajové paušály živnostníků a zavádí solidární zdanění vysokých příjmů.

To ale není jediný dopad této personální šarády. Mnohem zajímavěji a silněji se přeskupení sil dotklo kauzy církevních restitucí, což byl, jak se dá snadno dovodit, patrně hlavní důvod nervozity v řadách vlády, zejména TOP 09. Největší majetkový transfer po roce 1989, který převádí podle dnes již platného zákona stamiliardové hodnoty v nemovitostech nebo finančních náhradách na církve, byl hlavním politickým trumfem celé TOP 09, a dost dobře jedním z dominantních důvodů samotného vzniku této strany. Je dobré si to připomínat i dnes, v souvislosti s debatou o trestním stíhání Petra Nečase za údajnou korupci. Té se měl dopustit právě tím, že zákulisně dojednal pro odstoupivší poslance Tluchoře, Fuksu a Šnajdra štědré pašalíky jako odměny za to, že vládě umožní přežít, a tím i prosadit vše, co chce, včetně církevních restitucí. Jistě by se dalo úspěšně polemizovat s tím, zda toto jednání je korupcí podle zákona. Zcela určitě je nemravné a do politiky sice často patří, ale patřit by nemělo.

Jenže kriminalizovat Nečase za to, že se zachoval podle ustálených pravidel v mezích litery zákona, je účelové. To by musel být kriminalizován ten, kdo instaloval po pádu z čela ČSSD Vladimíra Špidlu do Evropské komise, nebo ten, kdo prosadil Jaroslava Tvrdíka, odstoupivšího z postu ministra obrany, do čela ČSA. V obou případech šlo jasně o pašalíky pro neúspěšné politiky. A kdo si ještě vzpomíná na poslance Unie svobody Mariána Bielesze, který svým odchodem ze Sněmovny zachránil tehdejší vládu Stanislava Grosse a dostal za to nejen nikdy neprokázanou finanční částku, ale zcela regulérně a zjevně funkci šéfa Pohraniční veterinární správy na ruzyňském letišti v Praze.

Ba ne, stíhání Petra Nečase je účelové, stejně jako spěch a tlak, který vyvíjejí orgány justice. Není obvyklé, aby žádost o vydání poslance přinesl do Sněmovny tak vysoký představitel, jako v Nečasově případě vrchní státní zástupce Ivo Ištván. To je přinejmenším dosti podezřelá okolnost. Jistě se shodneme na tom, že Nečasova vláda byla špatná, věci, které prosadila, zejména právě ony církevní restituce, mají plno vedlejších neblahých dopadů, a jistě i to, že zákulisí vlády spojené se jménem Jany Nagyové zaslouží důkladné rozkrytí. Ale tvrdit dnes, že Nečas je zločinec jen proto, že Tluchořova parta mu umožnila přežít, je víc než pochybné. Nabízí se samozřejmě otázka: kdo za tím stojí. Odpověď je nejasná. Jisté však je, že tentokrát výjimečně to není Miroslav Kalousek. Protože právě jeho Nečasův pád ohrozil nejcitelněji.