Sotva bychom nalezli v současné době vhodnější ilustraci tohoto přísloví, než je vztah mezi bývalými byty OKD a vládou ČSSD.

Kreslený vtip o tom, jak Bakala sjednotil národ, uveřejněný v Právu 13. 8. 2015 a článek Kateřiny Konečné („Bakalova nejvýnosnější šachta“ Právo 17. 8. 2015) to ilustrují zcela zřetelně. Jediným „pochybením“ vlády ČSSD v době privatizace podílů v OKD v r. 2004 totiž bylo, že se o bytech patřících OKD při privatizaci vůbec zmiňovala.

Byty OKD nebyly ničím jiným než tím, čemu se za minulého režimu říkalo „podnikové byty“. Postavily je různé tehdejší „firmy“ s různou podporou státu a jejich osud – a osud jejich nájemníků - byl vcelku všude stejný: na počátku devadesátých let se podnikové byty staly součástí privatizačních projektů, ačkoliv Sdružení nájemníků (SON) chtělo, aby byly převedeny na obce jako ostatní „státní“ byty. Podnikové byty se tak staly nájemními jako všechny ostatní byty. Jen jejich pronajímatelem nebyl stát, ani obec, ani restituent, ale firma, která si je koupila spolu s privatizovaným podnikem. Tak tomu bylo u bytů Škody, Českých drah, Aera, pražského Motorletu, Setuzy, hutí, strojírenských závodů atd. atd. Nikdy žádnou vládu při privatizaci nenapadlo se o podnikových bytech vůbec zmiňovat. Kdo se dnes o nájemce těchto podnikových bytů, kterým rovněž byla „prodána střecha nad hlavou“ – jak se dnes píše o nájemcích bytů OKD - zajímá? Kdo zkoumá, za jakou cenu byly tyto byty nejrůznějším privatizátorům prodány?

V září r. 2004 prodala tehdejší vláda firmě Karbon Invest svůj podíl v OKD, k němuž patřily samozřejmě i byty. Ve smlouvě o tomto prodeji byl (a dodnes je) zakotven závazek kupujícího, že pokud budou byty prodávány, budou přednostně nabídnuty nájemcům těchto bytů, a to za mnohem nižší cenu, než je cena „tržní“ (ať již tím rozumíme cokoliv). Nikde v celé České republice však nikomu z nájemců desetitisíců privatizovaných podnikových bytů žádný takový příslib učiněn nebyl. Chápu, že nájemci „hornických“ bytů chtějí bydlet bez starostí, ale to chtěli nájemci všech podnikových bytů, o které se dnes nikdo nestará.

Byty podle tehdejšího práva však bez dalšího prodávat nebylo možné. Byty totiž musely být nejprve vyčleněny jako jednotka ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb. a teprve pak bylo možné, aby tyto jednotky byly předmětem prodeje. Nájemci takových bytů pak měli předkupní právo k těmto bytům, pokud se ovšem majitel domu rozhodl prodávat jednotlivé byty, resp. vyčleněné jednotky. Pokud však pronajímatel převedl vlastnictví celého domu (jak učinil Bakala) a nikoliv jednotlivých bytů, pak nájemci bytů předkupní právo neměli. Možná měl být závazek prodat byty nájemcům formulován ve smlouvě lépe, ale to na věci nic nemění.

Kdyby tehdy vláda ČSSD podmínku přednostního prodeje nájemcům bytů do smlouvy nevložila, nesnažila se tak alespoň trochu zlepšit postavení nájemců bytů a postupovala by standardně jako předchozí vlády u všech předcházejících privatizací velkých podniků s podnikovými byty, nevznikl by u nájemců bytů OKD dojem, že snad mají ze zákona právo na převod bytů do vlastnictví (jako tento dojem nevznikl u žádného z privatizovaných podnikových bytů) a ČSSD by nebyla vždy, když se to hodí, vystavována obviňování, že snad nájemce bytů podvedla, zvýhodnila uhlobarona, a nebyl by z celé záležitosti „vytloukán politický kapitál“, jak to ve svém článku činí europoslankyně Konečná. Prostě klasické: pro dobrotu na žebrotu!

Autor je právník