Po odvysílání rozhovoru Miloše Zemana v Pressklubu rádia Frekvence 1 dne 4. ledna 2015 mají šéfové Českého rozhlasu důvod rvát si vlasy: velikášským zacházením s panem prezidentem se zbavili exkluzivního pořadu ve prospěch konkurence. Samozřejmě, pan prezident v Hovorech z Lán „ujel“, ale zcela jistě se poučil z bouřlivé odezvy části veřejnosti, takže obavy z opakování „úletu“ nebyly na místě.

Rozhovor moderovaný Lubošem Xaverem Veselým se dle mého laického úsudku vydařil. Miloš Zeman byl uvolněný, jiskřil myšlenkami, projevil jemný smysl pro humor a chytře vyklouzl z každé pasti, kterou mu moderátor nastrojil.

Nicméně musím se pozastavit nad jeho odpovědí na dotaz posluchačky týkající se případu Jiřího Kajínka. Na otázku, co udělá v jeho prospěch, když má pochybnosti o jeho vině, vysvětlil tazatelce, že o věci promluvil s paní ministryní Helenou Válkovou, kterou požádal, aby se postarala o obnovení Kajínkova procesu, ovšem u jiného než plzeňského soudu.

Sdílím páně prezidentovy pochybnosti o vině Jiřího Kajínka, takže bych o obnovu jeho procesu rovněž stál Ostatně v jeho vinu nevěří ani manželka zavražděného Štefana Jandy. Ale jak se lze dočíst jinde, prakticky není k disposici prostředek, jímž by se proces dal otevřít. Pan prezident ve skutečnosti posluchačce sdělil, že kromě vyřčení pár slov přímluvy prakticky neudělal pro Jiřího Kajínka zhola nic. Prokázal pouze zásadní neznalost vymezení zákonné pravomoci ministra spravedlnosti vůči justici.

Paní ministryně nemůže nařídit obnovu procesu. Povolit by ji mohl pouze Krajský soud v Plzni, který Jiřího Kajínka soudil v 1. stupni, a to pouze v případě, že by mu byl předložen nový, dříve neznámý důkaz. Soud má ovšem právo nezávisle vyhodnotit kvalitu důkazu a rozhodnout, zda je skutečně způsobilý změnit názor na míru zavinění obžalovaného.

Pan prezident správně usuzuje, že naděje na vyhovění žádosti o obnovu procesu u původního soudu je mizivá, a to neměl čest s posledním Kajínkovým soudcem Tomášem Boučkem. Nicméně paní ministryně nemá ani pravomoc odejmout věc plzeňskému soudu a přikázat ji jinam. To může udělat pouze Vrchní soud v Praze nebo Nejvyšší soud ČR – podle toho, kam by případ směřoval.

Miloš Zeman ovšem má nástroj, jímž by mohl pomoci, a disponuje jím sám, aniž by musel komukoli skládat účty z jeho použití: je to milost prezidenta republiky. Není ale pravděpodobné, že ji v případě Jiřího Kajínka použije. Především by porušil svůj volební slib, že bude udělovat milosti jen ve zcela mimořádných případech ze závažných humanitárních důvodů. Pokud mi něco neuniklo, dosud žádnou neudělil. Mimoto případ není zdaleka tak jasný, jak se zdá některým sympatizantům Jiřího Kajínka, takže použití milosti by mohlo být jejím nadužitím.

Kauza Jiřího Kajínka je tak důkazem, že mohou nastat situace, kdy je sice silné podezření na nespravedlnost rozsudku, ale není k disposici nástroj k případné nápravě křivdy. Dodávám, že Jiří Kajínek je z podobných případů nejznámější, ale znám i jiné.

S receptem na řešení podobných případů přišel již před lety spolek Šalamoun, který opakovaně navrhuje, aby pravomoc prezidenta republiky byla rozšířena malou novelizací trestního řádu o právo podat stížnost pro porušení zákona a o právo nařídit revizi procesu, přičemž právo udělovat milost by zůstalo zachováno. Ve srovnání s právem milosti by obě nové pravomoci byly šetrnější vůči nezávislosti justice: prezident by pouze vydal impulz, sám by rozsudek neměnil.

V případě uplatnění práva nařídit obnovu procesu by se mohla věc Jiřího Kajínka vyvíjet tak, že prezident republiky by přikázal Nejvyššímu soudu ČR, aby kauzu znova otevřel. Nejvyšší soud ČR by pak vybral prvostupňový soud, u kterého by celé řízení proběhlo znova od předložení původní obžaloby přes dokazování před soudem až po vynesení nového rozsudku.

Na návrhy na jakékoli rozšíření pravomoci prezidenta republiky ale političtí pidižvíci neslyší a kromě toho neočekávám, že by současný prezident mohl mít chuť takovou zátěž přijmout (s pravomocí jde mravní odpovědnost a to je zátěž).