Vážená paní soudkyně,
k Vaší výzvě doručené mi dne 4. dubna 2007 si Vám dovoluji sdělit své vyjádření k návrhu navrhovatelky JUDr. Ivy Brožové, vedenému u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 87/06 takto:
Označenému návrhu podle mého názoru nemůže být Ústavním soudem vyhověno, návrh by měl být odmítnut.
Jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu Ústava České republiky (čl. 62 písm. f) ponechává zcela na volném uvážení prezidenta. To znamená, že prezident není vázán žádným návrhem kandidátů ani stanoviskem jiného orgánu, při výběru není omezen pouze na soudce působící u Nejvyššího soudu, rozhodnutí o jmenování nevyžaduje k platnosti kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
Počet místopředsedů Ústava České republiky výslovně nestanoví. Při její aplikaci je třeba zvolené ústavní koncepci podřídit výklad zákona, přičemž platí zásada, že obyčejný zákon nesmí více než Ústava. Z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou zjevně nemá.
O tom, že záměrem zákonodárce nebylo omezit zákonem ústavní pravomoci prezidenta, svědčí i časová posloupnost přijímání obou norem. Stávající zákon o soudech a soudcích (č. 6/2002 Sb.) v zásadě převzal beze změn ze zákona č. 335/1991 Sb. ustanovení o složení Nejvyššího soudu (z předsedy, místopředsedy a dalších). Zákon č. 335/1991 Sb. byl schválen 19.7.1991, takže do Ústavy České republiky přijaté 16.12.1992 byl neurčitý počet místopředsedů Nejvyššího soudu zakotven vědomě a úmyslně, aby mohl prezident aktuálně reagovat na situace, které mohou v budoucnosti nastat.
V zásadě stejně je tomu v případě místopředsedů nižších soudů, když jejich počet není zákonem o soudech a soudcích striktně vyjádřen a u jednotlivých soudů se liší podle počtu soudců působících u konkrétního soudu. Pokud se zákon o soudech a soudcích (§ 15 odst. 1) zmiňuje o místopředsedovi, nelze to považovat za zpřesnění ústavy, která hovoří o místopředsedech. Zpochybňování postupu podle ústavy by bylo její účelovou dezinterpretací, protože zákon o soudech a soudcích je třeba vykládat pomocí ústavy, nikoliv ústavu pomocí prostého zákona.
Ústava také až do r. 2002 předjímala vznik Nejvyššího správního soudu, jmenování jeho soudních funkcionářů však ponechala prostému zákonu. Tím je zákon č. 150/2002 Sb., který stanoví, že prezident jmenuje jeho předsedu a jednoho místopředsedu, které vybírá jen ze soudců Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí o jmenování ke své platnosti vyžaduje kontrasignaci. Ústava tak záměrně zavedla zcela odlišný režim pro jmenování funkcionářů Nejvyššího správního soudu a nelze zpochybňovat korektnost takového postupu. V tomto případě nejde o výlučnou kompetenci prezidenta, ale o právní úkon, na němž participuje prezident spolu s předsedou vlády (nebo jím pověřeným členem vlády).
Jmenováním druhého místopředsedy Nejvyššího soudu naplnil prezident svou ústavní kompetenci, když vyhověl žádosti místopředsedy Nejvyššího soudu, který jako jediný stál v čele soudu v době dlouhodobé pracovní neschopnosti jeho předsedkyně a vykonával v plném rozsahu všechny činnosti při výkonu státní správy soudu.
Jmenování místopředsedů Nejvyššího soudu je výlučným právem prezidenta, o kterém rozhoduje samostatně, aniž by byl vázán návrhem nebo souhlasem předsedy Nejvyššího soudu. Jediným limitem je výběr z již ustanovených soudců České republiky, u kterých je předpoklad, že budou schopni tuto funkci zastávat. V případě jmenování druhého místopředsedy Nejvyššího soudu nelze argumentovat ani ústavní zvyklostí ani libovůlí prezidenta. Za správné lze považovat pouze tvrzení, že po dobu třinácti let měl Nejvyšší soud jen jednoho místopředsedu. Potřeba jmenovat dalšího místopředsedu nastala zcela nově a proto bylo poprvé využito příslušné ustanovení ústavy. Nově totiž nastala situace, kdy v čele vrcholného orgánu soudnictví stál pouze jeho místopředseda (funkce předsedkyni Nejvyššího soudu zanikla v důsledku odvolání, po jejím reinstalování do funkce byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti). Zřejmě z toho důvodu, aby bylo možné chod Nejvyššího soudu ve všech situacích zachovat bez oslabení, ústava počet místopředsedů neupřesňuje. Analogická situace je i u soudů nižších stupňů. Např. Krajský soud v Ostravě má při 147 soudcích kromě předsedy 6 místopředsedů a Krajský soud v Brně má při 151 soudcích dokonce 7 místopředsedů. Nelze tedy zpochybňovat počet dvou místopředsedů Nejvyššího soudu pro více jak 60 členný sbor.
Argumentace libovůlí nemůže obstát, když iniciativa k doplnění funkcionářů vzešla přímo z potřeb Nejvyššího soudu a impulsem byla žádost jeho místopředsedy. Přes jasná ústavní pravidla prezident navíc požádal o stanovisko ministra spravedlnosti a předsedu vlády. Oba, vzhledem k situaci ve vedení Nejvyššího soudu, jmenování druhého místopředsedy bez výhrad doporučili.
Jestliže navrhovatelka namítá, že prezident republiky obešel nedostatek jejího souhlasu s přidělením JUDr. Bureše k Nejvyššímu soudu, je taková námitka irelevantní, protože ke jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu není souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu potřebný. Teoreticky se funkcionářem Nejvyššího soudu může stát soudce kteréhokoliv soudu. Pouze před jmenováním soudce musí mít prezident za prokázané, že uchazeči splňují podmínky dané Ústavou, zákonem o soudech a soudcích a lustračním zákonem. Jedním z předpokladů ke jmenování soudce je podle zákona o soudech a soudcích (§ 60 odst. 1) i to, že uchazeč souhlasí s přidělením k určitému soudu. Tento souhlas JUDr. Bureš dal, připojeno bylo i souhlasné stanovisko místopředsedy Nejvyššího soudu a příslušné soudcovské rady. Samotné přidělení soudce k určitému soudu pak přísluší ministru spravedlnosti a následuje až po jmenování soudce a složení soudcovského slibu. Při přidělování soudců prezident žádné kompetence nemá, proto ani při jmenování JUDr. Bureše soudcem a později místopředsedou Nejvyššího soudu nemohl navrhovatelku obejít.
Výhrady navrhovatelky jsou výhradně osobní povahy, sama uvádí, že v případě jiného soudce by k vzniknuvší situaci nedošlo.
V Praze dne 18. dubna 2007
Autor je prezidentem republiky