Zavedeme v Česku právo zastřelit teroristu? Dávat občanům bianko šek je šílenost
Atentátníci v Evropě občas vystrkují růžky a občas zmizí v ilegalitě. Šílenci odpalující sebe, vjíždějící s náklaďáky mezi lidi, pálící do davu. Každopádně nám stále připomínají svoji existenci, ať už je jim policie v patách, nebo vraždí lidi, či se k tomu chystají. Moudrý český ministr došel k závěru, že zlegalizuje jejich zabití ozbrojeným občanem, kterému vystaví povolení zabíjet jak pro agenta 007.
Je to čirý populismus a nepochopení práva demokratické země, kterou se pokouší chránit touto úvahou. Přesto – je jisté, že teroristé zaútočí znovu, a tak lze také očekávat, že dojde ke střetu mezi nimi a občany, který vyústí v zabití teroristy a možná se tak stane i legálně či nelegálně drženou zbraní. V tento okamžik nastane těžká zkouška západní právní kultury chránící jako největší hodnotu lidský život.
Zabití teroristy je mimo vší pochybnost z obecného hlediska vraždou, ať už ji realizuje legitimní ozbrojená složka státu, policista či voják, nebo běžný občan. Pouze to, že v přímém ohrožení života jiných osob zemře někdo jiný bez soudu, a to z rukou osoby ozbrojené rukou státu, znamená, že dochází k výkonu legální pravomoci a vražda není vraždou. Přesto předpokládám, že se stranou dohledu veřejnosti vedou zcela vážně míněná vyšetřování, zdali bylo používání zbraně oprávněné a zdali se v konkrétním případě o vraždu či zabití nejedná.
Západní právní kultura v pasti
Jak tomu ale bude, když teroristu zneškodní civilista svojí legálně drženou zbraní? Nejedná se o samoúčelné právnické a teoretické cvičení, ale holou realitu. Posouzení této otázky je totiž sofistikovaná právní práce, která dokazuje rozdíl mezi neprávem a právním státem a vlastně v zásadě patří výlučně do rukou soudu.
Jenže pohnat takového člověka před soud má dva důsledky. Znamená to současně rozpoutat vášeň v davu, když už v sobě sebere příslušný státní zástupce odvahu tento trestní skutek stíhat, ale zejména vyslat teroristům zprávu, že se nemusí tolik bát, že se nemusí bát páchat teroristické činy. Kdo se mu postaví na odpor, je kulturou, proti které terorista bojuje, popotahován a vystaven následkům soudního procesu a vyšetřování s možným trestem za svoje hrdinské chování. Jako kdyby se právní kultura v západní společnosti stávala pastí sebe samé, když na první pohled je schopna přiznat obětem méně práv než pachatelům.
Vše vychází ze společenské smlouvy, že násilná řešení si monopolizuje stát a občané mu dobrovolně tuto pravomoc přenechávají. Sami o sobě tyto postuláty mohou tento zdánlivý dojem vyvolat, přesto tomu tak není a i právní kultura evropských zemí je schopna se s touto situací vyrovnat. Primárně může a musí, pokud k takové situaci dojde, nepřikročit k jakémukoliv vyšetřování, či snad stíhání toho, kdo teroristu zneškodnil. Musí zakonzervovat důkazní stav a bude-li o to někdo stát, umožnit vyšetřování i z obráceného úhlu pohledu. Základní signál, který by vyšetřování a stíhání takového občana dalo, by totiž ve své podstatě negoval fundamentální myšlenku, že právní stát je tady jen pro ty, kteří jsou ochotni alespoň v nějaké míře postuláty právního státu uznávat a akceptovat, tedy ty, kteří stát a právo chápou v klasickém základním smyslu.
Máme svoje zkušenosti. Teroristické organizace, působící kupříkladu ještě do začátku 90. let v Německu, měly svoje představitele, kteří jej nerespektovali a chtěli ho zničit, avšak dostalo se jim právní ochrany. Společnost však vnímá jako imanetní součást vlastní existence též ospravedlnitelný přísný postup vůči teroristům a připouštěla radikální metody.
Dnes však, zdá se, míra slitování a shovívavosti s osobami páchajícími zlo extrémní povahy narůstá v části establismentu do takové míry, že by bylo lze očekávat zcela vážně míněnou snahu, aby občana, který teroristu zastřelí, postavili před soud. Takovýto stav je však extrémně nebezpečný stejně jako přílišná tolerance k opačnému extrému, tedy k závěru, že teroristé jsou lovná zvěř a mohou být odstřelení kýmkoliv na počkání. Vždyť kdo je terorista? Neoznačí někdo za teroristu a potažmo lovnou zvěř zítra mě?
Nejsme v Izraeli
Ať to bude jakkoliv, rozhodující bude první výkop a posouzení prvního případu. Prvního případu, který, domnívám se, dřív nebo později přijde. Ovšem dávat někomu bianco šek je šílené. Nejsme v Izraeli, kde jsou civilisté perfektně vycvičení vojáci ve výslužbě, a ani nedáváme „právo zabíjet“ špičkovým agentům.
Nechme občany, ať se zachovají sami, jak chtějí. Nepoučujme je však, na co a na koho mají střílet, nechme jim právo nosit zbraň a jejich svobodu jednat.
Autor je advokát
LN, 17.1.2017