Rozhodně nelze říci, že bych byl fanouškem Davida Ratha. K tomu mám daleko. Ba mohu říci, že když Miroslav Macek, bývalý vicepremiér za ODS, vlepil tehdejšímu ministrovi zdravotnictví Rathovi záhlavec, považoval jsem to za nedostatečné. Za ty kecy, co říkal Rath o Mackově partnerce, měl dostat, jak jsme jako kluci říkali, „facku pěstí přes celou držku“. Patřilo by mu to.
Také při jeho „televizní debatě“ s tehdejším zástupcem ODS v TV zprávách, kdy dotyčného neustále oslovoval „pane bakaláři“, aby jej on coby „doktor“ ponížil, bylo jeho jednání na pár facek. Navíc na to vše tupě čuměl „komentátor“ ČT, aniž by se tehdy zdánlivě všemocného Ratha snažil umravnit.
Údajný „konečný rozsudek“ v kauze padl. Rath dostal sedm let natvrdo, ovšem nebude mu sebrán veškerý majetek, ale pouze deset, podle jiných novinářů sedmnáct milionů. Od počátku tvrdili zainteresovaní novináři, ale také se obecně šeptalo, že s takovýmhle rozsudkem, který navíc prohlásil čtyři z takzvaných trestných činů Ratha a spol. za soudně neuznatelné, se státní prokuratura nesmíří. Téměř okamžitě se ozvaly různé složky státního zastupitelství, že podají stížnost a „poženou to vejš“, jak by se lidově řeklo. Tedy „hlas lidu“ řkoucí, že podobně jako v procesu s Nagyovou-Nečasovou a navazujícími soudními procesy je státní zastupitelství odhodlané jít „až na krev“, vystihl situaci přesně.
Kauza „Rath a spol.“ totiž už dávno není jen nějakým právním ekonomickým případem. Stal se z ní souboj o směřování státu. Boj mezi zastánci demokratického soudního a státního systému a pokusem části vedení státních zástupců a policie o vytvoření „prokurátorské republiky“. Ta je schována za údajný boj proti babišismu a za „ochranu“ státních zástupců, potažmo celé justice.
Babišismus je ekonomicky určen ke zhroucení, protože vést politiku a ekonomiku spouštěním „zlatého deště“ na potenciální voliče a zároveň ničením skutečné ekonomické základny státu, tedy tisíců soukromých podniků (s výjimkou poboček multinacionál) zaváděním EET, stále větší buzerací a ekonomickým násilím cíleným od menších skutečně soukromých firem až po malíře pokojů, musí vést ke krachu.
Dobře situaci vystihl, zvláště po profesionálně zorganizované a jistěže miliony stojící mediálně propagační akce zvané Milion chvilek pro demokracii (která by se však mohla spíše jmenovat „Miliony proti demokracii“), Daniel Kaiser v týdeníku Echo v článku „Na nic nesahat“. Zde mimo jiné říká:
Unie státních zástupců a část opozice dnes umně využívají Babišova obludného střetu zájmů a žádají návrat na Kněžínkovu kótu.
Jde o Kněžínkův (bývalý ministr spravedlnosti) návrh zákona o státním zastupitelství, které by se po jeho uzákonění úplně vymklo z demokratického systému vah a protivah a jmenovalo a „kontrolovalo“ by samo sebe, mimo základní ústavní rámec. Jak říká Ústava: V demokratickém právním státě existuje vyvážený systém tří mocí: zákonodárné, výkonné a soudní. Demokratický, svobodný systém věnuje velkou pozornost ústavním pojistkám, které omezují moc státu a zabraňují zneužití moci. Moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní jsou na sobě nezávislé, demokraticky kontrolovatelné a vzájemně vyvažované do rovnováhy. P. Zemanem, Bradáčovou a Ištvánem již několik let prosazovaný zákon by státní zastupitelství vyčleňoval mimo jakoukoli vnější kontrolu. Vláda v klasických totalitních režimech uplatňuje jednotu moci – neexistuje dělba na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, zde se jedná o pokus o jiný druh totality, nekontrolovatelné zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí.
Kaiser dále píše: „To by ale zakládalo určitou formu prokurátorkracie, státu ve státě. Slabiny tohoto modelu vidíme už několik let právě na působení skupiny Pavel Zeman – Lenka Bradáčová – Ivo Ištvan, kteří už faktické nedotknutelnosti (svých osob i státního zastupitelství jako takového) požívali, než se na Čapím hnízdě soustava nutně musela střetnout s premiérem. Na konto zmíněné skupiny jdou případy, z nichž podle soudců vyčnívá chybná nebo přímo manipulativní práce orgánů – Nagygate, kauza generála Halenky a spol., mnohé případy kriminalizace obecních zastupitelů -, naše skupina však chybu zásadně nepřipouští a uraženě kroutí hlavami nad rozsudky. Není tu ani stopa po sebereflexi. Další kariéra takových lidí přece nemůže být měřítkem nezávislosti české justice, v optimálním světě by byla jen pandánem k vládní kariéře Andreje Babiše.
Postoj státního zastupitelství k případu Rath je toho dalším příkladem. Daniel Kaiser z toho – podle mne poněkud chybně – usuzuje, že: Dnes je nezbytné ochránit nejvyššího státního zástupce před trestně stíhaným premiérem. Státní zástupci potřebují akutní ochranu, nikoli systém šitý podle jejich přání.
Babiš, který se dostal k moci přes různé „nevládky“ (např. Rekonstrukce státu, Frank Bold aj.), a státní zastupitelství jsou součástí jednoho problému. Zvítězí-li krycí mediální firma „Milion chvilek“, bude zničen Babiš a do demokratického systému vložena totalitní moc – státní zastupitelství s výkonnou policejní složkou, viz plk. Šlachta.
Uvědomíme-li si tento gordický uzel naší politiky, dále zavazovaný a utahovaný politickými silami ze zahraničí (stačí se podívat na způsob financování mnoha „českých“ nevládek) a našimi „progresivisty“, je jasné, že boj o Ratha není boj „o právo a demokracii“. Ale bojem o moc. Z tohoto hlediska je potřeba nahlížet na jinak jakoby nezajímavý proces úplatkářství.
Typické je, že Kateřina Weissová z Vrchního státního zastupitelství při prozatím posledním projednávání kauzy Rath požadovala takzvanou „ekonomickou smrt“ obžalovaných Ratha a manželů Kottových. Žalobkyně chce, aby vrchní soud při jednání nařídil propadnutí veškerého majetku. Zdůvodnění státní zástupkyně, jak jej uveřejnila ČT24, je skutečně svérázné. A nemá ani ň společného s demokracií. Podle ČT24 se vyjádřila takto: „Rath páchal trestnou činnost, i když netrpěl nedostatkem, naopak měl nadprůměrné výdělky…“ „Jedinou pohnutkou jeho jednání byla obyčejná ziskuchtivost.“ Propadnutí celého majetku by podle ní nebylo v jeho případě trestem příliš přísným, a navíc by to považovala za varování pro další případné pachatele.
Přiznávám, že se doslova otřesu, když u nás prokuratura požaduje „zabavení veškerého majetku“. Chápal bych to v USA nebo Rusku u gangsterů od mladého věku vraždících lidi a pašujících drogy, ale to snad Rath a Kottovi nejsou?! Taktéž si to evidentně nemyslel senát soudce Pavla Zelenky, když tento názor odmítl, což evidentně rozzuřilo vedení státních zástupců.
Přiznám se, že asi nejsem schopen chápat duševní postupy našich státních zástupců, kteří začínají požadovat propadnutí veškerého majetku obviněných pomalu jak na běžícím pásu. Jsem jedním z těch posledních žijících, co to jako děti sami zažili. Hned při zatčení mého otce soudruzi v kožených kabátech zabavovali „důkazy“ jako třeba nerezové příbory, ozdobné šachy i s šachovnicí z drahého dřeva, knihy, oděvy a jiné podobné předměty. Pak si k nám po podání obžaloby chodili různí soudruzi a soudružky vybírat, co se jim hodilo. Obrazy, nábytek a další a další věci. O rodinný domek jsme nepřišli skoro zázrakem. Tak mimochodem při stalinských procesech získal byt odsouzeného a popraveného Leonida Serebrjakova sám soudruh Vyšinskij, u nás pak „vedoucí soudruzi“ za Gottwalda. Už si nepamatuji, ale byla to soudružka Novotná či Gottwaldová, která si zabavovala ložní povlečení po Slánském! Při zkušenostech s našimi současnými „exekutory“, kteří takhle dokáží získávat domy po vyrobených dlužnících, očekávám jen jinou formu, ale stejný výsledek.
No, ostatně kdepak jsou peníze a co se stalo s majetkem jistěže zločince Radovana Krejčíře? Co se týče nás, přišli jsme o všechny peníze a úspory. Jo, dluhy třeba za pračku pak maminka musela zaplatit. Na to nezapomněli. Prostě ekonomická smrt má své praktické dopady. Já si pamatuji, jak jsme byli s bratrem u stolu a maminka klečela na zemi a plakala, protože jsme neměli peníze na jídlo. A tak jsme byli občas hlady. Na to se nezapomíná. Nutno dodat, že takovou zkušenost měly tisíce rodin politických vězňů a „rozkulačených“ sedláků.
No, ale i za toho tuhého bolševismu se pak našli lidé, kteří nám přes „vůli všeholidu“ pomohli. Tak uvidíme u Ratha. Takže Ratha a Kottovy odsoudíme na „ekonomickou smrt“. Za jásání pitomečků na internetu. Až vyjdou z vězení, skončí jako bezdomovci. Nebyl německý nacistický příkaz R.U., což znamená „Rückkehr unerwünscht“, tedy „návrat nežádoucí“, vlastně čestnější? Ostatně, gestapu na to mělo i formuláře na zabavený majetek zrádců a židů, víme? Máme také formuláře na zabavení majetku lidí odsouzených na „ekonomickou smrt“? I když si třeba prokazatelně mnoho majetku pořídili legálně? Ale kdo by se staral o spravedlnost, takhle je to jednodušší a „soudružsky údernější“.
Přitěžující okolnosti v Rathově případě podle státní zástupkyně převažují nad polehčujícími. „Nenastala u něj naprosto žádná sebereflexe,“ míní neskutečně Weissová. Což je veřejné vyhlášení ke všem „sprostým obžalovaným“: „Pokud se nějaký „objekt našeho zájmu“ bude bránit našemu nejvyššímu a jedině správnému názoru, jaký je sám lotr, a bude se dokonce (legálně!) bránit, nezachrání ho ani dvacet „měkkých“ soudců!“ (Tak přísaháme!)
Kdyby toto pronesla prokurátorka v době politických procesů v padesátých letech, nedivil bych se. Je to přesně ideologický směr myšlení stalinistického prokurátora Vyšinského. Vypadá to, jako když má někdo u nás pečlivě naučenou Vyšinského monografii “Teorie soudních důkazů v sovětském soudnictví“ a předává ji v generacích „prokurátorů“ dále. Ostatně byl to právě Vyšinskij, který zavedl termín „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Kde byly tresty z třídního principu vždy drastičtější než „obyčejné“ trestné činy. A Rath je dosouzen za „poškozování zájmů Evropské unie“. To jsme to skutečně moc hezky dopracovali od „Lásky a Pravdy“.
Nelze se tedy divit Rathovi, že ironicky tvrdí, že je prvním odsouzeným za „rozkrádání (socialistického) majetku Evropské unie. Státní zástupkyně Kateřina Weissová tak vlastně opět opakuje starou bolševickou myšlenku, že když krade „bohatec“, je to ten nejvyšší zločin, zatímco když krade „chudák“, je to tak nějak, soudruzi, pochopitelné. Za bolševika se to využívalo při obhajobě, neboť každý věděl, že nejmenší flastr dostane ten, jehož „tatínek byl alkoholik a matka prostitutka“. Takže bacha, občané, každý, kdo není úplný lauzr a má nějaký majetek, a přesto „chyboval“, jak pravila státní zástupkyně, dostane zvláště velký flastr a „spravedlivý stát“ mu sebere střechu nad hlavou i poslední fusekle!
Takže místo toho, aby sedm let trvající trestní stíhání Ratha uzavřelo tuto od počátku teatrální a nechutnou kauzu, přineslo spíše mnoho dalších otazníků. O jednání a chování naší policie, státních zástupců, a nakonec i soudů. Smrad, který se line z tohoto případu, bude zavánět v justici a „orgánech činných v trestních řízeních“ ještě mnoho let. Možná desetiletí.
Abstrahujme se na chvilku od samotné osoby MUDr. Ratha, který je podle svědectví jeho pacientů pečlivý, vstřícný a odborně vyspělý lékař, a podívejme se na celou akci z poněkud větší dálky. A z morálního náhledu.
V dnešní době, rok po své smrti, je adorován v mnoha knihách a článcích geniální režisér Miloš Forman. Mimochodem, najednou se zdá, že se s ním kamarádilo tolik lidí, že kdyby všichni nastoupili na Titanik, ten by nedojel až do míst, kde se srazil s ledovou krou, ale pro naprostou přetíženost by se potopil už u mola.
Všimněme si, jak málo se ale mluví o jeho skutečně závažných dílech, a skoro vůbec už ne o zcela zásadním filmu Lid versus Larry Flynt (1996), v originále The People vs. Larry Flynt. Ten film nám říká v zásadě jednu základní pravdu: Každý, i ten nejneoblíbenější obžalovaný, i osoba považovaná za nechutnou a nemorální má právo na spravedlivý soud. Larry Flint byl sice parchant a syčák a narkoman a vše možné, ale v demokracii má právo na svoji obhajobu. Má právo na obhajobu, na respekt, má právo na posouzení skutečnosti a nesmí být souzen na základě „hlasu lidu“ či „morálního přesvědčení“. To je ostatně důvod, proč byl film v USA přijat rozporuplně, zvláště „pokrokovou levicí a intelektuály“, ale také ortodoxními křesťany.
I v našem prostředí máme podobný případ. Za to, že se před více než sto lety zastával obecně opovrženíhodné osoby, bylo jistému profesorovi v tisku nadáváno, byly mu vytlučena „vlasteneckými a uvědomělými studenty“ okna, jinde jej po přednášce „rozhořčení občané“ ručně „vynesli“ až za město. A to vše proto, že se zastal jisté obžalované osoby. Šnorera a šlemajzla (žebráka a smolaře), prostě eklhaft žida, chlapa, který byl obviněn z rituální vraždy jisté Anežky Hrůzové v Polné. Ten profesor se pak stal presidentem a zůstal dodnes „tatíčkem národa“. A nejvyšší morální autoritou. Ke které se odvolává dnes kdejaký „momzer“, jak zní v jidiš označení „špatného člověka“, neboli česky „pěkného hajzlíka“. A nikdo z těch, co šířili rasistické vášně vůči židu Hilsnerovi, se ani neomluvil. Ani Hilsnerovi, ani Masarykovi.
Já tedy jistě nejsem Masaryk, ale mohu se snad také odvolat na to, že i církev svatá, ve svých lepších počinech, používala instituci, které se říkalo „Advocatus diaboli“ a která měla klást překážky špatnému „svatořečení“, tedy vadnému církevnímu posudku-soudu. Já bych to trochu obrátil, církev – totiž v tomto případě „orgány činné v trestním řízení“ - už svůj rozsudek vynesla, ale že to není vše tak „einfach“, ukazuje třeba článek na webu ČRo, v kterém vyjadřují svůj názor dvě v právu vzdělané a vážené osoby: bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu a někdejší ústavní soudkyně Eliška Wagnerová a profesor trestního práva Jiří Jelínek. Viz zde.
Samotný rozsudek, jak říkají odborníci, je postaven na výpovědích jedné „spolupracující obžalované“, ale jaksi chybí důkazy, podklady, materiální věci jako například ony „ukradené peníze“. Měly se krást miliony, ale ony jaksi už opět – jako v případě Nečas – jaksi nejsou. To je divné, co?
Využívání tzv. spolupracujících obžalovaných je mimořádně hnusná záležitost. Takzvané svědectví Salačové, pokud je hlavním „důkazem“ o nezákonné činnosti Ratha a společníků, je chabé. Ví se, že osoby ve stresu a pod návodnými otázkami manipulátorů si samy dokážou „vyrobit“ falešní vzpomínky, na kterých pak neochvějně trvají. Skutečnost možnosti vytvořených falešných vzpomínek už dávno uvedlo explozi zájmu o ovlivnitelnost lidské paměti, a to vedlo k obrovskému nárůstu znalosti o tom, jak jsou vzpomínky kódovány, skladovány a vytvářeny – viz Roediger a McDermott (1995). U nás předstíráme, stejně jako na Západě v případech „MeToo“ nebo náhlé záplavy takzvané kněžské pedofilie, spáchané většinou údajně před desetiletími, že tato věc neexistuje.
Pro justici a kriminalistiku – zvláště v případech machinace s dotacemi a cenami, což jsou složité případy – je však nutno při výpovědích svědků počítat s tímto fenoménem. Odborníci vědí, že fenomén „ztratil jsem se v obchoďáku“ je výzkumná metoda navržena tak, aby implantovala falešné vzpomínky. Údajní „svědci“ jsou přesvědčeni, že byli ztraceni v nákupním středisku jako dítě, což jej jim vložená vzpomínka. Tak se testuje, zda jde o falešnou událost, kterou v mozku pomohla vytvořit „paměť“ na události, která se nestaly. Ve své úvodní studii zjistil Elizabeth Loftus, že 25 % pacientů přišlo k vytvoření „paměti“ na událost, která nikdy ve skutečnosti nenastala, cizí manipulací. Rozšíření a variacemi „ztracení v obchoďáku“ bylo zjištěno, že v průměru jedna třetinu subjektů se může stát silně přesvědčenou o tom, že zažila věci, ke kterým nikdy nedošlo.
Navíc je zde fenomén možné manipulace. Vše přeci u Ratha začalo mimořádně teatrálním „dopadením“ zločince při činu. Právě vyšel od svých kompliců a v krabici od vína měl úplatek sedm milionů korun. Zde to začíná být zajímavé. Policie měla informaci ze svých odposlechů, které, jak se ukázalo u vyšších soudů, nebyly zrovna košer. Ale to prozatím vynechme. Důležité je, že prakticky ihned byla s natočeným „uměleckým dílkem“ naší čacké policie a moudrých státních zástupů seznámena pomocí České televize široká veřejnost. No, i člověka nepříliš zběhlého v právu, ale vycvičeného na to cítit, když něco ze strany represivních orgánů smrdí (když vás StB odvede v roce 1950 na první výslech ve vašich osmi letech a pak se o vás „intenzivně zajímá“ až do roku 1989, a to včetně výslechů, zatčení, obvinění, přes „odebírání“ dokladů k vozidlu a řidičáku, leccos se naučíte.
Takže normální by bylo, kdyby policie za účasti údajného pachatele, jeho advokáta, zástupce soudu či státního zástupce a příslušných odborníků provedla „rekonstrukci“ děje. Což se asi nestalo. Anebo je to dodnes „sladkým tajemstvím“ policie a státních zástupců.
Ono totiž vyměnit, zdánlivě před zraky všech, jeden předmět za druhý, to umí nejen David Copperfield, ale to dokáže každý skořápkář. Že to „všichni viděli“, jak neustále vykládali s „jistými orgány“ kolaborující (spolupracující) novináři, není žádný důkaz. Zvláště když jsou veřejně známy případy, kdy naši kriminalisté (!) vložili sami do obálky svému kolegovi, tuším, že to byl podplukovník Mareš, milionový „úplatek“. A promptně jej nezákonně zatkli a pak nechali odsoudit. Jak se po mnoha letech ukázalo u soudu. Také jindy dokázali vysokému činiteli ministerstva obrany propašovat do auta „nelegální zbraň“ a hned jej na místě zatknout. A následně nechat soudit. A opět se ukázalo, že to byla lež a provokace.
Jindy zase údajně „nalezli“ u hnusného podezřelého, když na něj jinak nic neměli, v počítači dětskou pornografii. Až pak se ukázalo, že nikdy v uvedeném počítači nebyla a že ji podezřelý ani vlastnit nemohl. Takže onen slavný filmeček je z dnešního hlediska poměrně neprůkazný materiál. Kdejaký amatér dnes dokáže vytvořit obrazový „důkaz“, že jste byli na svatbě papeže, nebo že Franta Noha z Bosonoha vylezl na Everest a dělal při tom celou dobu stojku atd. atd.
A tak to jde dál a dál. V případě Rath už státní zástupci ani moc nepředstírají, že by měli v ruce něco konkrétního. Ale jsou odhodláni, podle svého vyjádření, setrvat v ničení obžalovaného až do konce. Jako u mnoha dalších - např. Nagyová nebo Rittig, ale i u nepolitických případů jako kauza Nečesaný (včetně pomsty jeho rodině), případ Kramný, a u desítek obvinění následně rozbitých soudy. O co se vlastně snaží? O vytvoření prokurátorské republiky?
Premiér Petr Nečas řekl v parlamentu při příležitosti projednávání kauzy letadel Casa (dodnes je obžalovaná bývalá ministryně Parkanová, už deset let!!!): „Dovolte mi říci poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků, to by asi nebyl ten správný krok.“Očividně si dovolil hodně, protože neuběhlo ani moc času a po zásahu plukovníků se náhle stal z předsedy vlády obžalovaným.
V době práce na článku, v pondělí 8.7.2019, osvobodil Ústecký krajský soud obžalované: exředitele nemocnice v Liberci Luďka Nečesaného, jeho manželku Šárku a zástupce zdravotnické firmy MedicCor (viz). Tato žaloba byla veřejně považována za pomstu manželům Nečesaným za to, že bojovali za svého syna a že boj proti policii a státním zastupitelům vyhráli. A státní zástupce se nejen na místě odvolal, ale podle redaktora televize zaútočil i na soud, že si dovolil soudit jinak, než si přál státní zástupce!
Vypadá to, jako bychom měli na vybranou: buď Babišland, anebo Milion chvilek proti odvolání a kontrole státních zástupců.
Jak říkají Číňané: „Čekají nás zajímavé časy!“