Musíme, říká pan Hokovský, ředitel think tanku Evropské hodnoty, chránit veřejnost před falešnými informacemi a dezinformacemi a před „nesprávnými názory“. Prý ji budeme chránit tím, že ty „nesprávné názory“ a „dezinformační kampaně“ bude nové Ministerstvo pravdy rychle odhalovat a bude vzniklou situaci, stav ohrožení, řešit jen vydáváním informací správných. Vůbec to nebude cenzura, jen jakási kancelář na uvádění věcí na pravou míru, jako vystřižená ze Saturnina. Má to nejednu vadu.

Tou hlavní je již to, že si kdosi, v tomto případě nový odbor na Ministerstvu vnitra, dělá nároky na klasifikaci názorů, na vyhodnocování jejich „správnosti“. Jednou z věcí, které považuji za správné a potřebné, jednou z věcí, kterými se liší diktatura od demokracie, a jednou z věcí, které jsou chráněny naší ústavou, je svoboda přesvědčení, svoboda projevu a svoboda tisku. Jediným arbitrem přijatelnosti názoru v tomto ústavním rámci je občan, čtenář, divák, posluchač a to, zda zprávu či komentářem vyjádřený názor přijímá za svůj.

Pokud, jak říká vedení nového úřadu, musíme být chráněni před nebezpečím, jako je šíření poplašných zpráv nebo snad i výzvy k páchání trestných činů či výzvy k diskriminaci ať už na základě rasy, přesvědčení nebo pohlaví a sexuální orientace, pak je ten úřad zbytečný, před šířením takových zpráv je veřejnost již dnes chráněna trestním zákonem.

Pokud se jedná o interpretaci informace, žádná taková ochrana nemůže existovat, dokonce i mezi demokratickými a legitimními, dokonce i mezi vládními politickými stranami existují na různé události, informace a zprávy různé názory, nemluvě o tom, že i uvnitř těchto politických stran je mnoho jedinců, jejichž názor na partikulární událost se od názorů jejich stran podstatně liší a mezi politicky neorganizovanou veřejností se o jednotě názoru dá hovořit jen velmi vzácně, jen v těch nejvypjatějších a nejzávažnějších situacích a ani tam není úplná.

Liší se například pohled na církevní restituce, dokonce mezi vládními stranami. Který názor je správný? Na každou událost mají legitimní politické strany svůj legitimní názor a jejich vlastní propagandou se pro něj snaží získat podporu veřejnosti.

Všichni považují za správný ten svůj názor. Což je legitimní a je dobře, že jim to ústava dovoluje. Nechceme diktaturu, nechceme, aby celá společnost musela mít jen jeden povinný názor, který je dán jakýmsi ministerstvem nebo vládnoucí stranou. Některý názor může aktuálně převládat a může být dokonce vyjádřen ve formě zákona, což neznamená, že musí přestat diskuze a všichni jej musí přijmout za svůj. Všichni musí zákon respektovat, ale nemusí s ním ani po jeho přijetí, pokud jej sami nepovažují za správný, souhlasit a mohou volat po jeho změně, samozřejmě demokratickou cestou. Nikdo, žádný „think-tank“ a tím méně vláda, nemá právo svůj názor či svou interpretaci událostí vydávat za jediný legitimní nebo dokonce za jediný správný a nikdo nemá právo rozhodovat, zda mají být jiné názory úředně prohlášeny za nesprávné a nelegitimní a cenzurovat je. Pravda není vždy absolutní a není vždy jen jedna. Na vyvracení nepravd a falešných informací nepotřebujeme státní úřad, naopak, potřebujeme k tomu svobodu informací projevu a tisku.

Potřebujeme právo takovou informaci svobodně označit za falešnou, i když vyhovuje mocným, potřebujeme právo takový názor vyvracet a přesvědčovat veřejnost o jeho nesprávnosti. Právo na disent musí mít každý legitimní názor. Povinnost vyhodnocovat nepřátelské aktivity a kampaně mají tajné služby. Odhalovat šíření poplašných a jiných nelegálních informací je v gesci orgánů činných v trestním řízení. A samozřejmě by to mělo být i náplní práce médií.

Nový úřad je při nejlepším duplicitní a v nejhorším případě je sám přímým ohrožením demokracie. V každém případě není jeho činnost ničím jiným než cenzurou.

Nepotřebujeme další duplicitní úřad a už vůbec nepotřebujeme cenzuru a diktaturu jednoho názoru a jedné ideologie.