V naší krásné středně velké zemi se člověk občas musí častokrát ptát, proč je zde něco povoleno a něco jiného přísně zakázáno? Zatímco například někteří politici chtějí omezovat alkohol a energetické nápoje, současně mají snahu mj. osvobodit tichá vína od daně anebo povolovat marihuanu.

Proč jeden den chtějí uvolnit věznice a druhý den posilovat trestní sazby u zrovna „populárních“ trestných činů? Mě dnes ovšem trápí jiná, zásadnější věc. Proč je v Česku zakázána eutanazie (milosrdná smrt), zatímco potraty / přerušení těhotenství jsou zde mnoho let legální? Poněkud ironický a nevyvážený stav.

Dle práva můžeme (tedy hlavně ženy) svobodně rozhodovat o cizím životě, který teprve začíná. Avšak nesmíme rozhodovat o svém vlastním, který již máme, skoro celý, za sebou. Pojďme se na tuto dichotomii analyticky podívat trochu zevrubněji.

Ukončení… pardon, přerušení těhotenství je v naší zemi řadu let legální. Přece každá žena má právo rozhodovat o svém těle, resp. dítěti v něm dočasně umístěném. To dává docela smysl, že? Nicméně jakmile přijde na člověka, který trpí opravdu nevyléčitelnou závažnou nemocí a chce se svobodně rozhodnout o svém konci, stát mu říká: „Stop! O tom rozhodovat nesmíte! Vážení občané, tohle už vám přece nemůžeme dovolit!“

Satirik ostřejšího, třeba až kalouskovského či zemanovského, stylu by možná i řekl: „Jaká úleva, že alespoň někdo má zájem o naše blaho, i když jde proti naší vůli. Možná je to tím, že stát miluje seniory natolik, že je chce držet mezi námi co nejdéle, ať se jim to líbí, nebo ne.“

Pak je tady samozřejmě ten oblíbený cynický argument, že starší lidé jsou přece pro společnost cenní. Hlavně před volbami.

Možnost volby a konec utrpení

Eutanazie především dává svobodnou možnost volby mezi opravdu silným a vážným utrpením a milosrdnou smrtí. Nepochybně člověk zdravý a mladý si řekne, vše se dá vybojovat, nicméně po staletí nastávají v lidských příbězích okamžiky, kdy již utrpení a bezmoc značně překročí pomyslný Rubikon. Kdy již není cesty zpět k alespoň trochu důstojnému a snesitelnému životu.

Nezapomínejme dále na aspekt náboženský. V Česku je formálně cca třicet procent věřících osob, z nichž navíc mnozí reálně v Boha či Bohy nevěří, ale spíše jsou v nějakém náboženském společenství či církvi například z rodinných důvodů nebo si chtějí vytvářet a posilovat sociální kontakty. Pozor, autor to nijak neodsuzuje, určitě je lepší využívat určité „svébytné náboženské psychoterapie“ než životní svízele řešit třeba drogami či alkoholem.

Avšak to hlavní, i kdyby všech třicet procent věřících osob z náboženských důvodů jednolitě odmítalo eutanazii, dává jim to právo držet v šachu většinový zbytek společnosti? Navíc například řadě nekatolíků (zejména Husitů, Českých bratří a dalších), co vím z osobní zkušenosti, se představa eutanazie nijak zásadněji nepříčí.

Zvyk je železná košile

Vraťme se k relaci eutanazie versus ukončení těhotenství. Odpůrci eutanazie říkávají - je přece nemorální, protože ukončení života je proti všem našim kulturním hodnotám. Potraty jsou v pořádku, protože ty přece český (resp. předtím ještě československý) moudrý stát povoluje už roky. A jakmile se něco stane tradicí, mění se to velmi obtížně.

A teď si představme, jaký zmatek by nastal, kdyby byla eutanazie legální. To by pak každý mohl začít přemýšlet o svém životě, o smyslu své existence, a nakonec by došel k závěru, že může mít kontrolu nad svým osudem, i svým koncem. A to přece nechceme, aby každý řídil svůj vlastní autobus života!

A propos co nazvat eutanazii přerušením života, jazykově po „potratovém přerušovacím vzoru“? To by možná prošlo naším zkostnatělým parlamentem snáze.

Psáno pro Lidové noviny