Poslankyně Jacques se ve čtvrtečním Právu trapně pustila do prezidenta republiky, že nám prý dělá ostudu, když dosud neratifikoval Římský statut Mezinárodního trestního soudu a že ho k ratifikaci musí dokonce vyzývat Rada Evropy. Mezinárodní trestní soud je soud, který má stíhat válečné zločiny, je to jakýsi „permanentní Norimberk“, a Římský statut je mezinárodní smlouva z roku 1998, která tento soud zakládá.

Předesílám, že rezoluce Rady Evropy z 27. ledna pouze neadresně vyzývá ty členské státy Rady Evropy, které Římský statut dosud neratifikovaly, aby tak učinily. Přijetí takové rezoluce představuje v Radě Evropy každoroční „povinný“ rituál.

K věci – situace není ani zdaleka tak senzační, jak by ji poslankyně Jacques asi ráda viděla. V Parlamentu Římský statut pohořel hned dvakrát, v roce 2000 a pak v roce 2001, důvodem vždy byly pochybnosti o jeho souladu s ústavou.

V roce 2007 byla vláda v nezáviděníhodné situaci. Buď mohla Římský statut předložit Parlamentu jako standardní mezinárodní smlouvu vyžadující schválení prostou většinou hlasů a riskovat, že opět bude muset vyvracet námitky, že tato smlouva odporuje Ústavě. Nebo mohla využít euronovely Ústavy provedené v roce 2002, nechat Statut schválit ústavní většinou a přitom tvrdit, že ústavní většinou schválená mezinárodní smlouva bude mít sílu ústavy a jako taková ústavu i změní. Vláda si po dlouhém váhání nakonec vybrala tu druhou možnost. Parlament na to přistoupil, Římský statut ústavní většinou schválil a tím mohlo být vymalováno. Mohlo, kdyby vládě následně neudělal čáru přes rozpočet nález Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě.

Jak k tomu došlo? Velmi jednoduše. Vláda celkem logicky zastávala úplně stejný přístup, jaký zvolila pro Římský statut, i u Lisabonské smlouvy, a ve svém vyjádření pro Ústavní soud v podstatě uvedla, že Lisabonská smlouva vyžaduje schválení ústavní většinou, proto se sama stane součástí ústavy a nemůže se s ní proto dostat do rozporu. To ale byla příliš silná káva i pro náš Ústavní soud, který toto pojetí výslovně odmítl s tím, že pak by celé řízení o souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem vůbec nemělo smysl. A dodal, že schválení mezinárodní smlouvy ústavní většinou neznamená, že taková smlouva se sama stane součástí ústavy a může ji popřípadě i změnit, jinými slovy, že smlouvy schvalované prostou a ústavní většinou se liší právě jen onou většinou a jinak vůbec ničím – po schválení mezi nimi není z hlediska ústavy žádný rozdíl.

V důsledku nálezu Ústavního soudu tak jsme v situaci, kdy Parlament sice dal prezidentu republiky souhlas k ratifikaci Římského statutu, a to dokonce ústavní většinou, ale neodstranil tak pochybnosti o jeho souladu s Ústavou. Určitě to nelze vyčítat prezidentovi, nelze to vyčítat vládě a nelze to vyčítat ani MZV – to prostě vsadilo na špatnou kartu, přičemž sázce se nemohlo nijak vyhnout. Ani teď není vláda v záviděníhodné pozici, protože se musí rozhodnout, zda navrhne změnu ústavy, nebo zda požádá pana prezidenta, aby se obrátil na Ústavní soud s žádostí o jeho závazný právní názor (sama vláda se na ÚS obrátit nemůže). Možná vláda navrhne i nějaké jiné řešení, které pochybnosti odstraní.

Paní poslankyně by udělala nejlépe, kdyby nechala všechny zúčastněné v klidu pracovat. Svými rádoby zasvěcenými vstupy na čistě odbornou půdu a snahou získat lacině politické body na účet prezidenta republiky může ratifikaci Římského statutu jen zkomplikovat. Myslím, že ani na Ministerstvu zahraničí z jejího amatérismu radost nemají.

Právo, 6.2.2009

Poznámka redakce NP: Doporučujeme v této věci k přečtení rovněž tiskové sdělení mluvčího prezidenta republiky a dopis prezidenta republiky ministru zahraničí Římský statut: míč není na straně prezidenta republiky.

odbor legislativy a práva KPR