5.12.2022 | Svátek má Jitka


PRÁVO: Politiky zlobí Ústavní soud. Ať ho volí jinak!

9.5.2008

Když Ústavní soud sebral reformátorům zbraň na „nemocné“ pobírače nemocenské, vysloužil si zejména z pravicového tábora nepěknou kritiku často zakončenou tím, že šlo o rozhodnutí politické a Ústavní soud se tak stal soudem politickým, nikoliv soudem soudícím podle práva. Musím říct, že víc než Paroubkovo směšné vyjádření o ohromující výhře mě rozesmutnil premiér, když pronesl větu: „Rozhodnutí soudu respektuji, i když s ním nesouhlasím.“

Takovouto úvahu by si jako politik vůbec neměl dovolit, navíc jako politik strany, která lvím podílem přispěla ke zpolitizování Ústavního soudu. Jednak předpokládám, že premiér není zdatný právník a nedisponuje žádným argumentem, který by z právního hlediska dokázal vyvrátit nedostatek argumentace Ústavního soudu. Ale hlavně zřejmě nepostřehl, že Ústavní soud je jediným politickým soudem v zemi, a tuto kritiku si nezaslouží.

Ústavní soud nepatří do obecné soudní soustavy a tvůrci ústavy mu přisoudili roli politickou, kterou naplňuje mimo jiné způsob volby ústavních soudců právě politiky. Ostatně poslání Ústavního soudu vykládat ústavu je vždy posláním politickým, které v sobě samozřejmě zahrnuje i poslání právní.

Zatímco suchá litera zákona je zjednodušeně řečeno problematikou obecných soudů, problematika ústavnosti, tedy aplikace ústavy a listiny základních svobod, tedy oč tu běží, je aplikací momentálního společenského úhlu pohledu na věc. Samozřejmě že tu prostupuje významný korektiv obecného právního vědomí a kultury jednotlivých ústavních soudců a také princip toho, že Ústavní soud nemůže zákony vytvářet.

Tak je třeba možné, že Ústavní soud nepovolí vykonávání trestu smrti, byť je to přání většiny obyvatelstva, neboť v něm sedící právníci vědí, že jeho nepřípustnost je založena na hluboké zkušenosti z fungování právního řádu v Evropě minimálně v minulém století. Stejná měřítka však platí i obráceně.

Ústavní soud tam, kde není vázán imperativem obecně sdělných, základních lidských práv - tzv. přirozenoprávních postulátů, může a logicky i musí vykládat ústavu v politických souvislostech. A protože soudci, jak jsem uvedl, jsou voleni politiky, jsou úměrně se zpolitizováním jejich volby političtí. Tudíž prezident Havel a předcházející parlament zvolili soudce mající zkušenosti s komunistickým režimem, kteří následně své politické přesvědčení přetavili v řadu výroků chránících restituenty, obhajujících svobodu slova či respektujících přirozená práva, tedy vykládali právo důsledně ve prospěch „politicky poškozených“.

Prezident Klaus a jiný parlament (Senát) dali přednost volbě alespoň u některých soudců politické ve smyslu politické dohody mezi hlavními politickými tábory a dosadili do funkcí Ústavního soudu bývalé aktivní politiky, tudíž logicky zaseli do uvažování Ústavního soudu v některých otázkách politické uvažování směrem, který se jim vůbec nelíbí.

Lze si představit, že pokud by předseda Ústavního soudu nebyl právník s výrazně levicovou orientací, bývalý aktivní politik, že by rozhodnutí o osudu reformních zákonů bylo jiné, ovšem opětovně by to bylo rozhodnutí politické, neboť třeba se základním lidským právem na život nemá proplácení nemocenské nic společného.

Zmíněná osoba doktora Rychetského je jen příkladem, nejde o kritiku jeho rozhodování. Byl řádně zvolen a Ústavní soud pod jeho vedením v mnoha rozhodnutích dokázal, že chránění základních práv mu stále jde, například tam, kde se staví proti mašinérii zbytečných odposlechů. Ale dokázal také, že mu není cizí rozhodování mající politický podtext. Takovým rozhodováním však není rozhodování o věcech doktorky Brožové, tedy o postavení soudní moci, jak by se mnozí představitelé ODS domnívali, ale takovým je rozhodování o regulaci nájemného nebo třeba o osudu této části reformy.

Těžko litovat ODS, že se zlobí, že je Ústavní soud politickým soudem, protože jím je, ústava se vykládá ideově a jaké je vnitřní přesvědčení soudců, takový bude její výklad. Rozhodně to ale může být dobré poučení pro příště. Volitelé a navrhovatel, tedy prezident a Senát, by měli pečlivě zvažovat, nakolik pustí do funkcí ústavních soudců právníky s politickou minulostí, a nikoliv s minulostí zejména odbornou. Jen vyvážený poměr sil Ústavního soudu tak pro příště zaručí rozhodování, v němž na jedné misce vah budou stát soudci levicoví, na druhé pravicoví a uprostřed třeba ti neutrální.

Jenže to znamená nevolit Ústavní soud podle momentální obliby či politické dohody, ale volit ústavní soudce s přepečlivým rozmyslem toho, co vlastně od Ústavního soudu chci. Čeští politici chtějí, aby Ústavní soud moc nezlobil. To se jim ale moc nepovedlo.

LN, 30.4.2008

Autor je advokát