Jako úder z čistého nebe přišlo rozhodnutí Městského soudu v Praze, který rozhodl, že ČSSD musí bývalému advokátu Altnerovi za zastupování v soudních sporech pro Lidový dům (LD) zaplatit 18,5 miliónu Kč a smluvní pokutu skoro 320 miliónů Kč.

Je to nedobrý rozsudek. Městský soud tak uznal nestoudné Altnerovy požadavky ze smlouvy o zastupování ČSSD, v níž mj. bylo i vydřidušské ustanovení o penále nebo smluvní pokutě ve výši 0,3 procenta denně.

Soud přiznal Altnerovi tuto pokutu ve výši zhruba 15násobku z původně sjednaného smluvního plnění. To je rozhodnutí, které nemá v soudních rozsudcích obdobu. Nerespektuje vůbec mravní zásady, které jsou podle občanského zákoníku základním regulativem občanskoprávních vztahů a které má brát v úvahu soud při rozhodování případných občanskoprávních sporů.

Pokud nemá člověk o tomto rozsudku ztratit víru v právní stát u nás, musí doufat, že Nejvyšší soud na základě dovolání tento rozsudek zruší nebo že tak v poslední instanci učiní Ústavní soud jako garant ústavnosti a základních hodnot právního státu. Je ovšem otázka, zda v takovém případě Altner bude mít tyto přisouzené peníze, aby je mohl ČSSD vrátit.

K vlastnímu problému chci uvést i několik osobních poznámek. Od začátku soudního sporu o Lidový dům, který začal v roce 1994 návrhem ministerstva financí Obvodnímu soudu v Praze 1, aby rozhodl, že LD není vlastnictvím ČSSD, a který procházel v následujících letech různými peripetiemi, uplynulo hodně času.

Mnohé je již zapomenuto i těmi, kdo patří k starším generacím, nemluvě o lidech z mladších generací, kteří o tom nemusí vědět vůbec nic.

V ČSSD měl v té době na starosti hospodářské otázky ve vedení soc. dem. Ivan Havlíček. Já jsem byl tehdy předsedou právní komise ČSSD. Dohodli jsme se spolu na vytvoření odborné pracovní skupiny, jež by se zabývala různými právními problémy vlastnictví Lidového domu.

Ta v průběhu práce vytvořila řadu právních rozborů a stanovisek, získala i různá odborná stanoviska od historiků a vyhledala v archivu ÚV KSČ dokumenty vztahující se k vlastnictví LD v době minulé.

Tato skupina tehdy úzce spolupracovala s dr. Blanickým, advokátem, který tehdy ČSSD v soudním sporu zastupoval. Společně s ním projednávala různé problémy i postupy v tomto řízení. Dr. Blanický měl materiály pracovní skupiny k dispozici a mohl je využívat v soudním řízení, které probíhalo z hlediska ČSSD úspěšně. Nebyl proto žádný věcný důvod, aby soc. dem. smlouvu o zastupování s dr. Blanickým ukončila. Leč brzy se tak stalo.

Když se místo Havlíčka stal místopředsedou pro hospodářské otázky Ivo Svoboda, rozhodl o ukončení smlouvy s dr. Blanickým a místo něho se zástupcem ČSSD v tomto soudním řízení stal dr. Altner.

Když jsem se to dozvěděl, navštívil jsem Svobodu a řekl jsem mu, že podle mých referencí má Altner v právnických kruzích špatné renomé. Altner se stal začátkem 90. let, v době, kdy českou společnost ovládl divoký kapitalismus, jedním z těch advokátských predátorů, kteří v jeho duchu při zastupování klientů se snažili o uplatnění svých zvláštních požadavků, aby dosáhli maximálního finančního efektu.

Svoboda mi tehdy odpověděl, že s Altnerem ho spojuje dlouhodobá spolupráce a že s ním má ty nejlepší zkušenosti. Vzal jsem tuto odpověď na vědomí. Nic jiného mi ani nezbylo.

Ve světle pozdější zkušenosti se Svobodou, který byl jako ministr financí Zemanovy vlády odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (5 let) za tunelování mělnické Liberty, se klade otázka, zda špatná smlouva s Altnerem o zastupování ČSSD v záležitosti Lidového domu, nevýhodná pro soc. dem. zejména pokud jde o enormní výši smluvního penále (viz rozsudek Městského soudu v Praze), nebyla právě produktem oné „dlouhodobé úspěšné spolupráce“ s Altnerem, na niž se Svoboda v rozhovoru se mnou odvolával.

O tom všem se lze dnes už jen dohadovat. Že však tato smlouva s Altnerem sjednaná Svobodou přišla ČSSD velmi draho, to je nesporné.

Vyjádřit by se měli tehdejší zástupci

Tuto smlouvu Svoboda předložil vedení ČSSD a jejímu předsedovi Zemanovi, který ji podepsal.

Jak jsem tehdy Zemana znal, měl jsem za to, a myslím si to i dnes, že Zeman, který se zabýval především politickými otázkami spojenými s novou rolí ČSSD, jež se za jeho vedení stala hlavní opoziční stranou v letech 1996–98 a v roce 1998 jedinou vládní stranou v rámci tzv. opoziční smlouvy, si Svobodou předloženou smlouvu důkladně neprostudoval, a že si vydřidušského ustanovení o enormní smluvní pokutě zřejmě vůbec nevšiml.

K tomu, jak se smlouva projednávala, zda důkladně, nebo jen povrchně, by se asi mohli vyslovit další místopředsedové z té doby, např. Buzková, Špidla nebo Škromach, protože její schválení patřilo do agendy stranického vedení.

Zeman dnes po soudním rozsudku se rozhodně za onu smlouvu staví, v ní stanovené smluvní pokuty nikterak neproblematizuje a Altnera oceňuje jako někoho, kdo pro soc. dem. soudně získal Lidový dům. Myslím, že tak vytváří falešný obraz o průběhu tohoto sporu a úloze Altnera.

Veškerou odpovědnost přenáší na další předsedy ČSSD, za kterých probíhaly různé soudní spory s Altnerem. Je to celkově velmi smutná historie. Zeman by si měl přečíst, pokud tak již dříve neučinil, Kunderovu Nesmrtelnost a zamyslet se nad tím, jak chce být či jak bude zapsán jako prezident republiky a politik v historii.

Pro ČSSD vznikla po tomto nespravedlivém rozsudku Městského soudu v Praze velmi složitá situace. Nepochybuji o tom, že se s ní vyrovná, i když to pro ni a její představitelé bude těžké. Může to však být i jistý zdroj uvolnění iniciativy a překonání určitého zpohodlnění spojeného s vládní pozicí.

A i určité vrstvy veřejnosti mohou tento zápas ČSSD, těžce poškozené tímto rozsudkem Městského soudu v Praze, vnímat jako pozitivní hodnotu, jako něco, co v současné politice přispívá k důvěryhodnosti soc. dem. a posiluje její pozici pro příští volby.

Nakonec jednu poznámku: Tento rozsudek soudu v občanskoprávní věci by mohl téměř paralyzovat činnost jedné z hlavních politických stran, nyní dokonce strany vládní, a tak ochromit fungování demokratického a politického systému. Pro stoupence konspiračních teorií je to jistě podnět k úvahám o možném pozadí rozsudku.

Tento rozsudek, velmi problematický svou povahou, zároveň ukázal, jak je ta naše demokracie křehká a zranitelná.

O Městském soudu v Praze ve vztahu k tomuto kritizovanému rozsudku lze říci s jistou licencí a ironií, že se řídil zásadou „fiat justicia, pereat mundus“ (ať zvítězí spravedlnost a zhyne svět).

Osobně však přece jen doufám, že takto zvrácená spravedlnost se neprosadí a že nám tento svět, i když se nám v mnohém nelíbí, zůstane zachován.

Autor, bývalý poslanec ČSSD, je ústavní právník

Právo, 6.4.2016