PRÁVO: Ombudsmanka v hidžábu
aneb Soudní martyrium ředitelky Kohoutové zdaleka nekončí
Že prý to dobře dopadlo. Opravdu? Soud rozhodl, že ředitelka zdravotní školy Iva Kohoutová se nemusí omlouvat somálské studentce a škola té mladičké muslimce nemusí zaplatit šedesát tisíc odškodného. Jenže...
Za prvé, rozsudek není pravomocný a dá se předpokládat, že protistrana se odvolá, pročež soudní martyrium bude pokračovat. A za druhé, soud se meritu věci, totiž nošení, respektive zákazu nošení hidžábu, šalamounsky, možná však spíše alibisticky vyhnul. Ale to zdaleka nejsou jediná dvě „jenže“.
I kdyby to nakonec opravdu „dobře“ dopadlo a osvobozující rozsudek se stal pravomocným, co je na tom „dobrého“, že hlemýždí česká justice vláčí ředitelku školy už čtvrtým rokem po soudech, přičemž té politicko-korektní šaškárně ještě zdaleka není konec? A to vše jenom proto, že skupinka vychytralých, bezcharakterních, „lidskoprávních“ aktivistů si potřebuje honit triko, kterak právě oni jsou, na rozdíl od většinové společnosti, morálně na výši a jak oni jediní to vidí správně.
O nevděku oné muslimské dívčiny, jež poté, co uteče z islámem rozvrácené a zničené země a dostane azyl v naší bezpečné republice, neví nic lepšího než se při první příležitosti domáhat „práv“ na atributy právě toho, co v konečném důsledku a součtu její zemi rozvrátilo, toho bylo řečeno a napsáno dost. Stejně jako bylo vysloveno nespočet srovnání, kterak by asi v muslimských zemích probíhaly soudy, ve kterých by se našinec domáhal svých „práv“ na nošení křesťanských symbolů v tamních školách. Problém je přece jinde.
Ta somálská dívka to zcela jistě nemá z vlastní hlavy. I ona je víceméně bezbranným nástrojem a hříčkou v rukou zdejších vykutálených „pachatelů dobra“, kteří sledují své vlastní, zcela sobecké a nebojme se dodat že i vrcholně nebezpečné zájmy, když pod rouškou obrany lidských práv devastují naši anticko-židovsko-křesťanskou civilizaci. Odkud se rekrutují? Především z onoho bezpočtu darmožroutských politických neziskových organizací, které si k dovršení všeho našeho neštěstí ještě vydržujeme z vlastních daní, neboť bezskrupulózní politici typu Dienstbiera mladšího a dalších podobných výtečníků především z tzv. nové (namnoze zelené, přesněji zelenorudé) levice si je za naše peníze zřídili k prosazování svých úchylných politických cílů.
A to jsme u politického rozměru onoho civilizačního neštěstí, které u nás na svém počátku na sebe bere podobu kupříkladu právě výše zmiňovaného soudního martyria, jemuž je vystavena bezúhonná ředitelka zdravotní školy. Je potřeba křičet hodně nahlas, že za tím vším stojí konkrétní lidé. Většinou právě darmožrouti, kteří si z migrační krize a zhoubného multikulturalismu udělali výnosný kšeft. Ony totiž všechny ty neziskovky jsou ve skutečnosti úžasně ziskové. Peníze se ovšem sypou především do kapes zúčastněných vyčuránků, kteří by bez „neziskového“ sektoru nejspíš pošli hlady. Je to opravdu k smíchu, když v roli advokáta somálské dívčiny vidíme Jana Rumla, politické a právnické budižkničemu přisáté prostřednictvím další z mnoha „neziskovek“ na veřejný cecík.
Ale politické neštěstí ještě zdaleka nekončí. Šílená ombudsmanka Šabatová, jež stojí na počátku honu na ředitelku Kohoutovou, nespadla z nebe. Jejími politickými tatínky a maminkami jsou poslanci, kteří takové tragické a nebezpečné postavy usazují do funkcí. Na prvním místě politici ČSSD. Ale ani ti nespadli z nebe. Do významných funkcí je posadili jejich voliči. Teprve tady končí řetězec, který už tři a půl roku otravuje život ředitelce zdravotní školy.
Možná že právě tihle lidé by se měli nejvíce zamyslet nad konečnými důsledky svých volebních preferencí. A taky by si možná měli na stará kolena zopakovat pohádku O Smolíčkovi pacholíčkovi a jezinkách. „Jen dva prstíčky si ohřejeme.“ A najednou je z toho celá ruka, pak tělo, pak všichni příbuzní, pokračuje to „dobýváním území“ za pomoci soudů podobných tomu s ředitelkou Kohoutovou, následuje šaría a no-go zóny a jednou to může skončit veřejnými popravami stětím či kamenováním se zvukovou kulisou muezzina vyzpěvujícího z minaretu Alláh akbar.
