O stížnosti senátora Okamury jsem se chystal napsat už dřív, ale nebyl na to čas a dnes už Ústavní soud rozhodl. Stejně o tom píšu aspoň opožděně, protože zajímavá je i argumentace zmíněné stížnosti. Zaujala mě už v okamžiku, když se předseda ÚS Rychetský vyjádřil, že stížnost je fundovaná a nelze ji jen tak smést se stolu. Poté následoval špínomet v diskuzích na internetu, kde se mluvčí naštvané veřejnosti neomylně vyjadřovali, že chápou, co sděluje Rychetský „mezi řádky“. Vzkazuje prý, že Okamura je v právu, ale „oni“ se ho stejně zbaví. To je vize, které vychází vstříc i sám senátor.

Měl pravdu?

Přečetl jsem si tu stížnost a musel jsem dát Rychetskému za pravdu. Stížnost upozorňuje na reálné nedostatky, ale přesto si nemyslím, že by se mělo vyhovět tomu, co Okamura požaduje. Co je na stížnosti divného? Okamura v ní poukazuje na reálné nesrovnalosti, ale vyvozuje z nich, připadá mi, nepatřičné závěry. Například z toho, že kvóta 50 000 petentů je vyšší než v Rakousku a na Slovensku, vyvozuje, že cílem zákona je zabránit volbě občanského kandidáta. Z toho, že náklady na kopírky a distribuci letáků při sběru podpisů jsou vysoké, vyvozuje, že zákon vytváří zakázaný majetkový census a zabraňuje volbě chudého kandidáta. Dokonce zde vysloveně praví, že takovým chudým ukřivděným kandidátem je on sám (s. 12). Přitom se nedávno Okamura chlubil svými vysokými příjmy, navíc má jako senátor určitě k dispozici kopírku.

V čem mu je třeba dát za pravdu, je určitě tvrzení, že lhůta pro sebrání 50 000 podpisů byla příliš krátká a že se zákon i volby organizují se spěchem. Sám si nedovedu představit, že by se volba měla konat už příští týden.

Okamura obráncem demokracie?

Okamura podsouvá ve všech pasážích své stížnosti, že zákon o prezidentské volbě vykonstruovaly politické strany tak, aby znevýhodnily „občanské kandidáty“. To je diskutabilní, zvláště když v preferencích vedl dlouho nestranický Fischer a v současnosti vede Zeman, který se může opřít jen o svou SPO a do voleb jde jako občanský kandidát. Stejně tak Dienstbier z ČSSD podložil svou kandidaturu také sbírkou podpisů. Straničtí kandidáti Sobotka a Schwarzneberg nejsou zrovna favoriti voleb.

Okamura však vytahuje i tu nejvážnější námitku, když tvrdí, že zákon o volbě je v rozporu s materiálním jádrem ústavy. Ano, jádro ústavy, tedy demokratické základy státu a zákaz jejich změny, je skutečně nejvyšší hodnota v ústavním pořádku. Od Okamury však tato náhlá změna názorů působí kuriózně, když vezmeme v úvahu, že se před volbami podbízel komunistům, ačkoli jejich ideologie zcela určitě narušuje demokratické principy státu. Následně se začal podbízet hnutím za přímou demokracii, tedy dalšímu směru, který směřuje k podkopání demokratických základů našeho státu. Realizace utopistických představ našich zastánců přímé demokracie a všemocných referend by vedla k zániku demokracie a nastolení populistické autokracie. To je cíl, ke kterému teď naše podkopaná demokracie skutečně směřuje.

Actio popularis - ale "sui generis"

Těžko lze věřit závěrečnému Okamurovu tvrzení, že stížnost nepodal kvůli sobě, ale pro obecné dobro, jako „actio popularis sui generis“. Prý mu leží na srdci osud naší demokracie a on se jako kandidát-spasitel snaží jménem občanů bojovat proti stranám, které zákonem o volbě „protiústavně obešli vůli voličů“. Obávám se, že za záchranu demokracie začal bojovat až poté, co byly ohroženy jeho osobní zájmy. Svým nadbíháním komunistům a „přímodemokratickým“ hnutím dává soustavně najevo, jak málo si váží demokratických základů státu, které chtěl svou stížností údajně chránit. Svou neúctu dal najevo i dnešním odmítnutím rozsudku. Svým stoupencům Okamura s vážnou tváří tvrdí, že soud se přiklonil k tomuto rozhodnutí, protože dal přednost „lehčímu řešení“.

I když některé nedostatky, na které poukázal, jsou reálné, přeci jenom to neznamená, že by Ústavní soud musel a mohl přistoupit k tak radikálním krokům, jaké Okamura žádá. Poslední precedens, kdy ÚS měnil ústavní zákon, byl ústavní zákon o předčasných volbách z roku 2009. Tehdejší rozhodnutí soudu však vyvolalo rozpaky i u právních odborníků. Rozpoutala se bouřlivá debata, v níž někteří začali zpochybňovat i výše zmiňované materiální jádro ústavy. U Okamury pořád zůstává překážka v podobě oněch chyb v podpisech a pak je tu otázka, zda Ústavní soud vůbec je způsobilý ke změnám, které senátor tak vehementně žádal. Uspěchaná volba asi proběhne. To, že je špatně připravená, je špatná zpráva, ale to, že z ní je vyřazen jeden demagog, je zpráva dobrá.

Ústavní soud

Okamurova stížnost (jak ji odevzdal)

Rozhodnutí ÚS z 4. ledna 2013