Samotný institut stavebního spoření přežil svou dobu. Státem dotované spoření neslouží příliš svému účelu, tedy k pořízení bytu. V tomto směru funguje zcela vyhovujícím (a mimochodem také nadměrně dotovaným) způsobem systém hypotečních úvěrů.

Ústavní soud daroval účastníkům stavebního spoření šest miliard korun. Můžeme se zlobit, že se z této instituce stala jakási třetí komora parlamentu, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Praktický dopad je celkem zřejmý. Buď se vládě podaří seškrtat o těch šest miliard nějaké jiné výdaje, což je vzhledem k napjatosti veřejných rozpočtů velmi nepravděpodobné, nebo se navýší o šest miliard státní dluh. Na tom celkovém o dost více než bilionu korun to nebude moc poznat, ale jen na úrocích to daňové poplatníky přijde na dvě stě milionů ročně. A to prakticky navždy, protože představa, že by se někdy v dohledné budoucnosti dařilo státní dluh snižovat, je zcela iluzorní. A to jsou peníze, za něž se dá leccos pořídit.

Příliš drahý soud

Jistě, v případě, kdy jde o ústavnost konání našich zákonodárců, jsou náklady až vedlejší záležitostí. Nejsou však záležitostí zcela bezvýznamnou. Je pravda, že využití institutu legislativní nouze bylo v případě schvalování celého balíku úsporných opatření sporné a lze ho interpretovat i tak, že vládní koalice čekala s předložením sporných zákonů až na dobu po komunálních a senátních volbách. Je ale tak těžké interpretovat věc tak, že vláda vládla fakticky od července a neměla až tolik času na rychlejší projednání všech legislativních úprav, které bylo nutné stihnout do konce roku? Navíc i v případě, kdy by vláda stihla předložit návrh novely zákona o stavebním spoření včas, nebyl by zcela zjevně závěr projednávání jiný než ten, který Ústavní soud zrušil. V tomto případě je tak evidentní, že náklady zrušení napadeného ustanovení měly hrát poměrně značnou roli. A to se nestalo. Jestliže existuje nějaká pochybnost, měla by být interpretována ve prospěch obžalovaného, v tomto případě ve prospěch vládní koalice. Ústavní soud byl však nekompromisní a formalistický a sprostý podezřelý byl odsouzen. Evidentně tak Ústavní soud už poněkolikáté vstoupil do politického boje způsobem, který sice možná neporušuje pravidla daná ústavou, jak soudí prezident Václav Klaus, ale soud se jím opět vystavil riziku zpochybňování své nezávislosti, čemuž by se měl vyhýbat jako čert kříži.

Příliš drahé spoření

Samotný institut stavebního spoření přežil svou dobu. Státem dotované spoření neslouží příliš svému účelu, tedy k pořízení bytu. V tomto směru funguje zcela vyhovujícím (a mimochodem také nadměrně dotovaným) způsobem systém hypotečních úvěrů. Rychlá likvidace stavebního spoření by s velkou pravděpodobností byla riskantní operací, protože by rozkolíbala bankovní sektor více, než je zdrávo. Z bankovního systému by začaly mizet (nebo by se nepředvídatelným způsobem přesouvaly) vklady, které kryjí úvěry, a to by nebyla úplně banální situace. Postupné utlumení stavebního spoření je z tohoto pohledu rozumným nápadem a i sociální demokraté by měli být rádi, že se vládní koalice rozhodla nést politické náklady nepopulárního kroku, k němuž dnešní předseda ČSSD Bohuslav Sobotka neměl nikdy odvahu, ačkoli si byl zcela nepochybně vědom toho, že jednou jej někdo udělat musí, a slyšel to mnohokrát i od svých poradců v době, kdy byl ministrem financí a předstíral jakousi reformu. Těch čtrnáct či patnáct miliard každoroční podpory bylo neudržitelným plýtváním bez jakéhokoli skutečně obhajitelného sociálního důvodu. Kdo může spořit měsíčně patnáct stovek, nepotřebuje od státu další tři či čtyři stovky navíc. Jeho výroky po včerejším verdiktu ÚS jsou tak trochu chucpe. Nakonec i Ústavní soud musel uznat, že se prostě takto dál plýtvat nedá a snížení státní podpory i u dávno uzavřených smluv výslovně připustil.

Příliš složitý parlament

Celá věc však má i svou druhou stranu, nad kterou stojí za to se zamyslet. A to napříč politickým spektrem. Tou druhou stranou je zbytečně zdlouhavé a komplikované projednávání návrhů zákonů. Přijmout zákon, který vypadne z vlády, trvá minimálně tři měsíce, častěji však půl roku. A v průběhu projednávání má každý ze zákonodárců možnost podávat pozměňovací návrhy prznící předlohu třeba k nepoznání, a to i proti vůli své vlastní strany. Dopady těchto pozměňovacích návrhů nejsou nijak analyzovány a nevede se o nich vůbec žádná politická ani odborná diskuse. Projednávání zákonů se tak stává ruletou, kterou se, často velmi úspěšně, pokoušejí cinknout četní lobbisté a korupčníci. Takhle například vznikl český solární Klondike a byla zprzněna spousta dalších norem, které byly vytvořeny s jinak celkem bohulibým záměrem. Pokud by se Sněmovna a Senát rozhodly, že budou akceschopnější a předvídatelnější a k tomu zamezí i lumpárnám s pozměňovacími návrhy, stálo by to možná i za více než za těch šest miliard.

MfD, 28.4.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro