Pamatujete se na tu pohádku? Jak chytil rybář zlatu rybku a ta mu plnila přání? A jak jeho žena chtěla nejdřív dvůr, pak palác a nakonec být carevnou a ani to jí nestačilo? A co nakonec řekla rybka rybáři: "Běž domů, máš ženu zas v lahvi od octa!“ A řekla mu to proto, že rybářova žena nevěděla, co by chtěla. Tedy věděla, co by chtěla. Všechno za nic. Nebo spíš moc hodně za moc málo. A skončila ve smradu a s okousanými nehty.

Ve skvostném převyprávění Jana Wericha a ztvárnění mistra Trnky se na to můžete podívat tady.

U nás se hraje tahle hra už dlouho. Miliardy tekly pro „rybářovy ženy“ na dálnici kolem Plzně, pak zase jeden sedlák dostal stovky milionů za kus pole, ekologické dětičky dostanou desítky milionů za „souhlas“ a furt to jede, až to jednou dojede.

Stavby dálnic, železničních koridorů, továren i elektráren stojí. Vždycky se najde nějaký důvod a způsob, jak je zastavit. No a u silnic a dálnic je to už dokonalé.

Nejsme v Kanadě nebo Španělsku, kde jsou široké pláně a kde se dá stavět tak, aby to nikoho moc nerušilo. Dálnice nebo sloupy elektrického vedení, vždycky to u nás povede přes něčí pozemek. A tak začaly nároky majitelů stoupat. Pokud se při tom použije omáčka o „obětech komunismu“, co jim sebrali pole - jakože jim je sebrali -, tak se stát a úředníci leknou. Protože komunisti byli skutečně neskonalí zloději a v tomhle punktu - zabírání cizího majetku - si obyčejní lidé, intelektuálové i politici myslí, že „nejsme jako oni“. Ani nemůžeme být.

Jenže ta hra má dvě strany. Aby mohla být jedna strana solidní, nesmí se druhá strana chovat jako gangster anebo vyděrač. Nebo rybářova žena. Protože ne vždy je ten, kdo byl neprávem postižen kdysi, dnes holubička čistá. Tak jako se někteří stateční bojovníci proti nacismu i proti komunismu ukázali jako poněkud…no, „zvláštní lidé“.

Kdyby mně chtěli sebrat pole, také bych chtěl získat co nejvíce. To je jasné. Ale aby člověk dostal hodně, nesmí být nenažraný. Což evidentně třeba onen sedlák u Mostu byl. A vyšlo mu to. Nejsem si jistý, zda ti, co mu přikývli na vyděračskou cenu, věděli, co činí. Zaprvé rozdávali z cizího, což je trestný čin, a za druhé vyřešili svůj problém, ale zadělali na desítky dalších. Jistí chytří a zkušení právníci a jejich aktivističtí kamarádi, co si z tohohle udělali byznys, nastoupili hned a prakticky všude. I u paní Havránkové. A místo skutečně spravedlivé ceny se začaly objevovat požadavky, jako když žena rybáře požadovala, aby jí zlatá rybka zajistila býti Bohem.

Ono nejde už jenom o paní Havránkovou. Takových Havránkovitých majitelů pozemků a Dejmalových dětí s metrovými pozemky místech výstavby dálnic a továren, co se odstěhovali na ministerstvo životního prostředí a škodí dál, je už příliš mnoho. Začínají ohrožovat samotný chod státu. Pokud stát „uhne“ před paní Havránkovou, vyvolá takové množství „rybářových žen“, že by na to nestačily ani všechny fondy celé Evropy.

Hoši, co stojí za paní Havránkovou, to prostě přehnali. Tak jako nakonec přes demonstrace a mediální šílenství a vylučování Drážďan ze seznamu památek poslali drážďanští celé Unesco do „pihele tmavýho“ a most postavili, stejně tak jako se vykašlalo vedení královéhradecké zoo na partu idiotů v nějaké zastřešující organizaci, tak nezbývá ČR než se přestat dohadovat s Havránkovými - tedy potažmo s Ekologickým právním servisem a Dětmi země a podobnými spolky - a ty pole vyvlastnit. Jiná cesta už není, nechceme-li brzo chodit v láptích..

Těmhle lidem už nestačí, aby byli milionáři (za peníze za pozemky), oni chtějí víc. A připravení lobbisté jim vyhoví a kladou požadavky a další požadavky a vytahují z rukávů další a další „majitele“ - viz Dejmalovy „metrové„ vlastníky zemědělské půdy - až už to asi přepískali.

Jestli to sedlák u Mostu - také chudák, co mu komunisti sebrali půdu, jak jeho zastánci vykřikovali v mediích - dotáhl na stovky milionů, paní Havránková může splakat nad výdělkem. Nestačilo jí být králem, nestačilo jí být císařem, chtěla být Pánembohem. Chce rozhodovat, kde budou dálnice, chce řídit, co budou všichni dělat tak, jak chce ona. Protože ona chce, tak to bude!

To o té náhle zjevené sestře paní Havránkové, té pohádce, tomu snad nevěří ani malé dítě. Jen nějací novináři. A aktivisté. Možná. Ale ani ti určitě ne. Protože právě oni by chtěli být těmi Bohy. Řídit Slunce i Měsíc a povětří jak všemocní bohové. Řídit celou zemi a všechny a všechno, protože oni prostě chtějí!

Pokud je na světě jen trocha spravedlnosti, skončí ve smradlavé láhvi od octa. Anebo pokud my budeme mít alespoň trochu pudu sebezáchovy, začneme prostě vyvlastňovat. A ti, co pak dostanou skutečně málo, ti si mohou jít stěžovat k rybářově ženě.