Aktivitu ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce lze v posledních dnech hodnotit spíše pozitivně. Vláda by samozřejmě neměla státním zástupcům říkat, jak mají rozhodnout konkrétní trestní věc. To by bylo v rozporu s jejich zákonným postavením a s principem jejich nezávislého rozhodování. Něco jiného je však stanovení obecných priorit a metodického směru, kterým se má státní zastupitelství ubírat.

Právě tuto hranici podle všeho doktor Tejc na nedávné tiskové konferenci poměrně přesně pojmenoval. Uvedl několik oblastí, které vláda považuje za prioritní.

Patří mezi ně například důslednější využívání opravných prostředků proti nepřiměřeně nízkým trestům za násilnou kriminalitu, znásilnění, domácí násilí či týrání zvířat. Ministr zároveň zmínil požadavek na menší angažovanost státního zastupitelství u kontroverzních projevů, rychlejší řešení případů nutné obrany nebo návrhy na omezení pro podmíněně propuštěné vězně, například prostřednictvím elektronických náramků.

To jsou legitimní témata pro vládu, která nese politickou odpovědnost za fungování výkonné moci a trestní politiky státu. Politická reprezentace, pro pět ran do Strakovy akademie, nemůže rezignovat na určování toho, jaké problémy považuje z hlediska veřejného zájmu za závažné. I když by si to třeba část právníků a opozičních politiků perfidně přála.

Státní zastupitelství nespadlo z nebe

Mám za to, že je zde užitečné připomenout jednu někdy přehlíženou skutečnost. Státní zastupitelství není součástí moci soudní, ale podle naší normy norem, tedy Ústavy, patří do moci výkonné. Zákon o státním zastupitelství navíc v ustanovení § 13b odst. 1 stanoví, že ústředním orgánem správy státního zastupitelství je ministerstvo spravedlnosti. Avšak současně platí, že výkon správy státního zastupitelství nesmí narušovat plnění úkolů vyplývajících z jeho působnosti. Z toho mj. plyne, že vláda (lhostejno zda Babišova, Sobotkova, Fialova či kdysi dávno Čalfova) nebo ministr spravedlnosti nesmí zasahovat do jednotlivých trestních řízení.

Což samozřejmě dobře ví i ministr Jeroným Tejc.

Plyne z toho ovšem možnost určovat obecnou koncepci, metodicky působit a formulovat priority na úseku trestní spravedlnosti. Ministr má mj. právo metodicky apelovat na státní zástupce, aby například nepodceňovali domácí násilí, sexuální zločiny na dětech nebo týrání zvířat.

Rozdíl mezi „politickým zadáním“ a politickým zásahem je proto zásadní. Ministr může legitimně například říci: chceme, aby se důsledněji využívaly opravné prostředky tam, kde jsou ukládány zjevně nepřiměřeně nízké tresty. Nemůže však říci: v této konkrétní kauze pana Rambouska podejte či nepodejte odvolání, protože si to přeje vláda.

Stejně tak lze diskutovat o tom, zda je žádoucí, aby státní zastupitelství věnovalo méně pozornosti kontroverzním politickým či společenským projevům a více kapacit závažné násilné kriminalitě. Ani zde ale nesmí dojít k tomu, že by ministr nebo dokonce premiér určoval výsledek konkrétního trestního řízení. To platí od Jablunkova až po Aš.

Ministr aktivní, nikoli aktivistický

Tejcovi, dle mého akademického názoru, lze přičíst k dobru, že tento rozdíl sám připustil. Nota bene aktivní ministr spravedlnosti není problém. Problémem by byl ministr „aktivistický“, jenž by chtěl státním zástupcům s prominutím „kecat“ do jednotlivých případů. Anebo jestliže by se dokonce snažil narušit nestrannost soudců a soudkyň.

V demokratickém právním státě (Rule of Law) má vláda právo určovat politické priority. Státní zástupci však musí mít prostor, aby se podle zákona plus svého odborného právního názoru a svědomí rozhodovali, jak tyto priority naplní v jednotlivých kauzách. Právě zmíněná hranice je důležitější než samotné politické barvy vlády.

A pokud Tejc pouze nastavuje směr a žádá po státních zástupcích větší aktivitu tam, kde ji považuje za veřejně potřebnou, není důvod se nad tím pohoršovat. Jak to činí některé opoziční političky. Naopak.

Ministr spravedlnosti, který se o fungování své resortní oblasti skutečně zajímá, je rozhodně lepší varianta než ministr, který pouze přihlíží, podřimuje a následně vysvětluje, proč za nic nikdy nemůže. I takové jsme zde v minulosti měli.
Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.